Švédsko prožilo úžasné dvacáté století. Z původně chudé severské země se stalo místem bezpečí a prosperity. Nikdy nebylo zatíženo kolonialismem. Obě světové války se mu vyhnuly. Švédům se podařilo vybudovat demokratický, a přitom sociální stát.

V roce 1975 se Švédsko rozhodlo, že se stane multikulturní společností.

Nedávno proběhla i naším tiskem zpráva, že sedm Švédů znásilnilo jednu ženu na trajektu Amorella, zajišťujícím spojení mezi švédským Stockholmem a finským městem Åbo. Ve skutečnosti nešlo o Švédy, ale o Somálce. Tito Somálci dosud neobdrželi švédský pas, takže zpráva o násilnických „Švédech“, kterou zveřejnily hlavní deníky (Dagens Nyheter, Aftonbladet a Expressen) byla vlastně zavádějící.

V roce 1975 bylo ve Švédsku hlášeno polici 421 znásilnění, v roce 2014 to bylo 6620, tedy téměř šestnáctkrát více.

Již v roce 2012 se Švédsko stalo světovou velmocí, pokud jde o počet znásilnění. Toho roku bylo hlášeno 53,2 znásilnění na 100 000 obyvatel. Pro srovnání: na (poměrně nebezpečné) Jamajce to bylo 34,1 na 100 000 obyvatel, v USA 26,5, na Slovensku 1,6, v Japonsku 1,0. Vysoký počet znásilnění je hlášen i z jiných severských zemí (Norska a Finska), poměrně nízký z arabských zemí. Vím, že tyto statistiky mohou být poněkud zavádějící: V arabských zemích nebývá zvykem znásilnění hlásit policii, protože je tam na denním pořádku vzhledem k postavení žen před soudem a ve společnosti vůbec. (Podle koránu a práva šaría má slovo ženy pouze třetinovou platnost ve srovnání se slovem muže; pokud má tedy být „neutralizováno“ svědectví muže, musí proti němu svědčit nejméně čtyři ženy.)

Švédští politici a žurnalisté se snaží tento obrovský nárůst kriminality nějak vysvětlit. Nejčastěji nabízená vysvětlení jsou následující:

1) Současný zákon umožňuje prohlásit za znásilnění i činy, které by dříve takto klasifikovány nebyly.

2) Ženy mají větší odvahu hlásit policii násilí na nich páchané.

3) Muži se těžko vyrovnávají s emancipací žen a reagují na ni násilně. (Toto vysvětlení mi připadá velmi kuriózní.)

Dá se předpokládat, že na prvních dvou vysvětleních může něco být. Připadá vám ale pravděpodobné, že se dá takto „odvysvětlit“ šestnáctinásobný nárůst počtu znásilnění?

Feministky dlouho tvrdily, že většina znásilnění se odehrává v rodinách. Švédské statistiky to ale nepotvrzují. 58 procent obětí pachatele znásilnění vůbec neznalo. V 29 procentech případů byl pachatel oběti znám, ale pouze v 13 procentech šlo o osobu oběti blízkou.

Naprostou většinu znásilnění páchají imigranti. Švédská policie ale roku 2005 přestala rozlišovat, kdo je pachatelem zločinu, zda rodilý Švéd nebo imigrant. Kdo se odváží upozornit na to, že za obrovským nárůstem zločinnosti jsou především přistěhovalci, stane se obětí jedovatých útoků a někdy i soudního stíhání. Místní politik Michael Hess z města Karlskrona byl v květnu loňského roku podmínečně odsouzen za „očerňování etnické skupiny“ (hets mot folksgrupp), když upozornil na souvislost mezi imigrací a zločinností. Soud dokonce prohlásil, že vůbec není relevantní, zda jsou Hessova tvrzení pravdivá či nikoli. Michaelovi Hessovi tedy ani v nejmenším nepomohlo, že svá tvrzení statisticky dokázal.

V sousedním Dánsku je situace značně odlišná. Zatímco ve Švédsku bylo roku 2011 hlášeno 6509 znásilnění, v Dánsku pouze 392. Je to významný rozdíl – a to i tehdy, vezmeme-li v úvahu, že Švédsko má dvakrát více obyvatel než sousední Dánsko. Dánsko ovšem uvedlo, že více než polovina násilníků pochází z přistěhovaleckého prostředí.

Co chci svým článkem říci?

Nevolám po přísném zákazu jakékoli imigrace. Naopak, usiluji o to, aby se do České republiky mohli přestěhovat pronásledovaní křesťané z Iráku či Sýrie. Chci ale, abychom brali vážně, že přijímání přistěhovalců z nám kulturně vzdálených zemí skrývá velmi reálná nebezpečí. A mám velký strach z vývoje, který můžeme ve Švédsku pozorovat. Největší obavy mám z omezování svobody slova. Ztráta evropských hodnot nenastává automaticky s příchodem přistěhovalců a nárůstem kriminality. Nastává ovšem tehdy, když se popírá evidentní.