Nadřazenost a krize „humanitární velmoci“

Švédsko je konečně ve slepé uličce. Je stále jasnější, že král je nahý a že i ten nejkrásnější podvod je marný, národ musí opustit svou utkvělou představu o své nadřazenosti a přesvědčení, že je lepší než všichni ostatní. Jejich morální nadřazenost je jen lež, čím dříve bude tato opuštěna, tím dříve se lze vydat na cestu k řešení skutečných problémů místo neustálého opravování falešného obrázku skutečnosti.

Máme světové zdravotnictví! Máme první na světě feministickou vládu! Celé procento národního důchodu jde na pomoc chudým zemím! Nobelova cena! Dag Hammarskjoeld, Olof Palme, Greta Thunberg, Volvo, Ikea, Hennes a Mauritz, SKF, ABBA...
Public service ve službách veřejnosti, politici neposkvrnění korupcí...?
Je to všechno pravda?

Migrační krize přispěla ke zvýraznění socialistického úpadku posledních desítek let. Oficiální postoj sice pokračuje ve vytrubování domnělých „výdobytků“, ale je stále méně přesvědčivý tváří v tvář explodujícímu násilí, zločinnosti, zprávám o nefungujícím zdravotnictví, propadu školství, o důchodcích, kteří by podobně jako jejich dědové a báby nepřežili bez pomoci svých dětí.

Důchodci, kteří nemají na zubaře, zatímco ilegální migranti stejnou péči dostávají za pouhý paušál 50 švédských korun.

Většina domorodců si dnes nemůže dovolit advokáta v civilním procesu. Zato migranti mají právo na advokáta v řadě stížností a odvolání, aby docílili žádaného výsledku – zcela zdarma.

Politici si vymysleli, že obyvatelstvo - jak domorodé, tak integrovaní přistěhovalci - je povinno se obětovat na oltář neustálé, vysoké a nekontrolované imigrace.

Potěmkinovy kulisy ukazují idylické domovy v kvetoucí přírodě. Kulisy však ukrývají zpustošenou zemi. Ceny domů rostou, když rodiny prchají z předměstí před násilím a mizernými školami. V no-go zónách ceny bytů naopak klesají, což vyhovuje klanům, které tam vládnou.

Množí se střelba, výbuchy, děti přepadávají děti, znásilnění, podvody v sociálním systému, prohnilý právní systém trestá oběť a pečuje o zločince jako o domnělé oběti společnosti, a sdělovací prostředky mainstreamu se vše snaží zatajit nebo přikrášlit.

Pár žurnalistů a místních politiků riskuje na sociálních sítích svou existenci protesty proti prolhanosti a směru, kterým politici zemi vedou.

Ekonomika je špatně řízená, bylo přijato příliš mnoho migrantů ze zcela neslučitelných kultur a to stojí astronomické sumy. Nelze si podržet kvalitu ve zdravotnictví, školství či v důchodovém systému. Denně čteme o násilí, přebujelém systému podpor parazitů a současně o rostoucích daních těch, kdo pracují a jsou poctiví, o zbídačování seniorů. Úřady chrlí statistiky, kterým se nedá věřit, policie hostí zločince kávou a pizzou.

Dnes vidíme, že Švédsko nikdy nebylo tím obrázkem dokonalosti, za který se vydávalo. Skandály v prohnilém soudnictví, historie sterilizace a lobotomie „nevhodných“ osob, lhaní o zahraniční politice, sympatie s nacismem, antisemitismus, vývoz zbraní... Nomenklatura navrhuje, že dnešní mládež se nemá učit nic o antické historii. Dozvědí se něco o vydání Baltů sovětským tyranům?

Něco o úřadu ombudsmana

Do očí bije kontrast mezi proklamovanou bezbřehou humanitou švédského vedení a tvrdým postojem úřadů k poddaným. Jakmile se Švéd stane zaměstnancem státu nebo úřadu, zaujímá jeho ideologické stanovisko a “nezná bratra” ve vyžadování zákona a předpisů. (Postoj k muslimským zločincům je právě opačný - promíjející a ochraňující.)

Snad z tohoto důvodu právě zde vznikla funkce „ombudsmana“ – prostě byla potřeba kvůli nefungujícím původním institucím a právnímu systému. Ombudsmanů je dnes celá řada – pro děti, pro reklamu, pro konzumenty, pro rovnoprávnost, pro právo, proti diskriminaci a další.

Je podivné, že někdo (ve Švédsku i jinde) mohl věřit v nápravu funkce zkorumpovaného úřadu vytvořením jiného zkorumpovaného, státem dosazeného úřadu. Je to typicky švédské řešení – z obav, nechuti a zbabělosti zjednat nápravu v existujícím rámci se vytvoří nová instituce, která se prohlásí za geniální řešení chránící občany před státním bezprávím. Jenže stát – obzvláště ten švédský – si na jakýkoliv úřad rozhodně nedosadí osobu, která by mu dělala problémy. Příkladů je nespočet, kde je jasné, že při dosazování nejvyšších funkcí nehrála hlavní roli kompetence či vzdělání, ale partajní příslušnost a poslušnost. Příklady: policejní šéfové nebo vedení Úřadu pro civilní obranu (MSB).

Nomenklatura je bratrstvo držící se za ruce, včetně všech ombudsmanů, vytvářející hradbu proti kverulantům, kterým se nelíbí rozhodnutí padlá na hlavu či křivdy.

Náprava, která jde ke kořenu problému, by stála řadu osob teplá místa u koryt. Tak to raději necháme tak a vytvoříme nová teplá místa, čímž ještě k tomu snížíme nezaměstnanost! Pokladna s daněmi občanů je přece bezedná!

Pokračování příště.