FIFA vyřadila Rusko a UEFA ruské kluby z mezinárodních soutěží a světových a evropských šampionátů. Ruská strana samozřejmě vznáší protesty, protože je do nebe volající diskriminace.

Většina (jestli ne už všechny) mezinárodní sportovní organizace už vyloučily či avizují že vyloučí ruské kluby a sportovce z jakýchkoliv mezinárodních soutěží. Opět se vznáší poměrně zásadní otázka, jestli politika patří do sportu.

Zakladatel olympijské myšlenky baron de Coubertin by nejspíše dnes poulil oči nad tím, co se ve sportu děje. Jeho představa o férovém zápolení na hřišti, tatami, trávě, antuce atd. jako jediném poměřování sil mezi národy je po více jak sto letech již dávno passé.

Neúčast některých zemí jako protest proti okupaci Afghánistánu vojsky SSSR (Moskva 1980), pomsta lidodemo zemí za to v Los Angeles (1984) vnesly do sportovního zápolení politický akcent. Jen okrajově je nutné připomenout masakr izraelských sportovců arabskými vrahy v Mnichově v roce 1972.

Nyní do horké současnosti. Umí si kdokoli byť jen na chvíli představit jakékoli sportovní utkání mezi Ruskem a Ukrajinou? Šlo by jen o sport? Zvláště když někteří současní či bývalé či jsoucí sportovní legendy oslavují putinovský agresivní režim. Někteří z nich mají na hrudi ono znamení „Z“, jehož podstatu zatím nikdo nerozklíčoval, ale je přítomno na invazních vozidlech a tancích. Myslím, že si každý umí představit pocity hráče, jemuž byl zabit okupační armádou blízký člověk, příbuzný atd., jemuž stejná armáda zničila obydlí atd. a proti němuž nastupuje jedinec této země, třeba i se zmíněným „Z“ hrdě na hrudi. Šlo by v tomto případě ještě o sport?

Je vcelku lhostejné, jestli ruské sportovce někdo donutil k oslavám velkého vůdce a jeho geniality při tažení na Ukrajinu, či to dělají – v horším případě – z vlastní vůle. Rusko jako stát se samo vyřadilo ze společenství národů, které vyznává zcela jiné hodnoty než vraždění civilistů a dobývání území cizího státu po způsobu Čingischána. Z tohoto důvodu je správná eliminace ruského sportu v jakékoliv podobě, a to do doby, než se stane civilizovanou zemí. Jistě se najdou ti, kteří budou argumentovat nepřípustností kolektivní viny. Je třeba říci, že se sportovcům Ruska neděje nic jiného, než že se nebudou moci účastnit mezinárodních soutěží. Mohou se střetávat mezi sebou, případně přibrat soupeře z Běloruska, Severní Koreje a opatrně i z Číny.

Jejich nářek nad vlastním smutným osudem je třeba poměřovat s nářkem matek, otců a dětí, kteří bydlí (či nyní spíše přežívají) třeba v Mariupolu či jiném městě Ukrajiny.