Ruský prezident platí na Západě za nenapravitelného populistu, nacionalistu, revanšistu a ztělesnění asertivity. Pěkně to doložil 21. dubna ráznou řečí k oběma komorám parlamentu. Řekl, že Rusko se postaví západním provokacím, že určí „nepřekročitelné meze“ a že o tom, kudy ta „červená čára“ povede, bude rozhodovat samo.

V úterý Putin ukázal druhou tvář: na 80. výročí dne, kdy Hitlerovo Německo přepadlo Sovětský svaz, vyšel v týdeníku Die Zeit Putinův článek Být otevřený, minulosti navzdory. Není to text typu jeden z řady. Je to kvintesence vztahu Ruska k Západu, jaký by mohl být, kdyby Západ chtěl. Rozuměj v optice Putina: kdyby se Západ vzdal cílených provokací a soustředil se na to, co ho s Ruskem spojuje, respektive by spojovat mohlo.

Na pohled je ten text až překvapivě vstřícný. Tedy na to, že vyšel k výročí nejbrutálnější války ruských dějin, psal ho sám ruský prezident a vyšel v prestižním médiu kdysi poraženého nepřítele. V ničem z toho se Putin moc nevrtá. Místo toho nabízí vstřícnost. Ba více. Hlásí se k univerzalistickému příspěvku Sovětského svazu lidstvu před 80 lety.

„Sovětský voják nevkročil na německou půdu proto, aby se mstil na Němcích, ale proto, aby splnil svou osvobozeneckou misi. Vzpomínka na hrdiny boje proti nacismu je nám svatá. S díky si připomínáme spojence z protihitlerovské koalice, bojovníky résistance a německé antifašisty, kteří přiblížili společné vítězství.“

Mantinely velkorysosti

Když Putin hodnotí snahy o překonání důsledků války a evropskou integraci, Němcům se až vlísává: „Chtěl bych poukázat zvláště na to, že historické smíření mezi naším národem a Němci na východě i západě mezitím sjednoceného Německa hrálo při utváření takové Evropy kolosální roli.“

Zásadnější v jeho textu je ale cosi jiného. Ano, Putin nabízí vstřícnost i velkorysost. Nelze však nevidět, že jasně určuje její mantinely. To už není tak zřejmé na první pohled, je třeba číst i mezi řádky, ale lidé se zkušeností života ve sféře vlivu Moskvy (rozuměj: za Husáka) to zvládnou.

Svůj význam má pasáž o významu německých podnikatelů, kteří se po válce stali pionýry spolupráce obou zemí (tehdejšího západního Německa a Sovětského svazu). Nebo věta, že smlouva z roku 1970 mezi SSSR a Spolkovou republikou o dodávkách plynu představovala „deal století“. Což lze číst i takto: v roce 1970, pouhé dva roky po sovětské invazi do Československa, dokázala západní Evropa s Moskvou spolupracovat. Tak proč by se nemohla zachovat stejně po patáliích, jako je konflikt na Ukrajině či anexe Krymu?

Když už jsme u Ukrajiny, za nejrušivější moment v Evropě po studené válce Putin pokládá rozšiřování NATO (sféry vlivu Západu): „Důsledky této agresivní politiky ukazuje příklad ukrajinské tragédie z roku 2014.“

Na Majdanu jako v Kapitolu?

Pro Putinovo vnímání světa je zásadní toto. Řekne-li se „tragédie Ukrajiny a rok 2014“ na Západě, myslí se tím anexe Krymu a válka na Donbasu. Řekne-li se totéž v Rusku, myslí se tím kyjevský Majdan. „Evropa na Ukrajině aktivně podpořila ozbrojený protiústavní puč. Tím to všechno začalo,“ píše Putin.

Dále už to nerozmazává. Ale mezi řádky lze číst i toto. Když banda pravičáků letos v lednu obsadila Kapitol ve Washingtonu, Ameriku to vyděsilo, mluvila o domácím terorismu a protiústavním puči. Může se divit, že nás vyděsilo totéž před sedmi lety v Kyjevě?

Takto vypadá současná nabídka Moskvy pro spolupráci se Západem. Většině Západu se líbit nebude. Ale měl by počítat s tím, že jinou nabídku v dohledné době nedostane.

LN, 24.6.2021