Letošní Světové ekonomické fórum v Davosu se neslo v duchu doublethinku (dvojmyslní) takřka orwellovského. Vyznávaly se jedny modly, ale tajně se sloužilo jiným. Do všeobecného trendu dobře zapadlo a nikým nepochopeno zůstalo počínání ruského premiéra Vladimira Putina. Je notoricky známé, že Putin do Davosu nejezdil za žádného počasí. Profesora Klause Schwaba totiž nesnáší a pokládá ho za samozvance. Proč tedy navzdory svým zvykům tam tentokrát vážil cestu? Přestože věděl, že na místě nebude nikdo z nové americké administrativy – a jen ta je dle něho relevantní.

Putin šokoval přítomné již projevem, jímž zahájil Davos 2009. Vypustíme-li pro jistotu úvodní komplimenty na adresu „našich amerických přátel“, pořád v něm zůstává vášnivé vyznání zaníceného liberála. Nalezneme v něm ódu na duch soukromého podnikání, rozhněvanou filipiku proti všem pokusům vlád o vršení ochranářských zátarasů i tvrdý kopanec dávno rozpadlému Sovětskému svazu, jemuž tento voják neviditelné fronty kdysi přísahal věrnost do posledního dechu. Obávám se, že ne každý z přítomných dokázal rozpoznat pravou perlu v této hromadě dekorativního liberálního hnoje: „Z našeho hlediska tím nejnutnějším, co nesnese odkladu, je tlustá čára za minulostí. Je třeba, jak se říká, hrát s otevřenými kartami a zjistit skutečný stav věcí. Byznys potřebuje okamžitý odpis beznadějných dluhů a ,špatných‘ aktiv. Právě to budeme muset udělat. Vím, že je to proces bolestný a nepříjemný. Někteří se zdráhají na to přistoupit z obav o svou kapitalizaci a bonusy, prostě o prestiž. Vyhýbat se však pročištění bilance znamená zakonzervovat a prodlužovat krizi. Domnívám se, že mechanismus odpisů musí být maximálně velkorysý a odpovídat dnešním reáliím ekonomiky.“

Tady ji máme – onu všehomírnou soucitnost ruského člověka, o níž jímavě psal již Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Jaký to všeobjímající světobol a odpovědnost! Mluví snad o potížích detroitských automobilek? Chvályhodné. Anebo má národní ruský vůdce na mysli tak trochu i domácí aktiva – kupříkladu miliardy dolarů poskytnutých nedávno státem na záchranu podnikání jeho sousedů z družstva Jezero, veteránů drážďanské rezidentury a dalších spřátelených podnikatelů „celostátního strategického významu“? Co s tím však má společného Davos? Rodinné problémy budou vyřešené s vyloučením veřejnosti a všechny dluhy budou smazány tajným usnesením vlády. Putin má očividně na mysli jiné jejich „beznadějné dluhy“. Společenství Putinových důvěrníků, jimž svého času přihrál ruské banky, státní korporace a koncerny, jen za posední dva až tři roky dokázalo udělat u evropských bankovních domů dluhy v celkové výši 500 miliard dolarů – za neustálého prozpěvování mantry o „Rusku zvedajícím se z kolenou“. Jen za letošní rok má padnout na obsluhu a umořování těchto dluhů přes 136 miliard dolarů. Vrátit ony peníze za současného stavu bude mimořádně obtížné, ne-li nemožné. Vzhledem k cizopasné povaze své ekonomiky utrpělo Rusko nynější hospodářskou krizí více než kdokoli jiný. Burzy spadly o 75 procent, rubl o třetinu, měnové rezervy se střemhlavě tenčí (jen v lednu o 43 miliard dolarů), poslední oficiální odhad letošního růstu HDP je minus šest procent.

Celý vtip je v tom, že nikdo v Rusku nehodlá nebetyčné dluhy splácet. Putinův davoský výstup byl prvním tahem geniální finanční kombinace, jejímž smyslem je proměna vlastních beznadějných dluhů ve „špatná aktiva“ evropských bank. Je to Operace vynulování, jejímuž nenápadnému půvabu lze stěží odolat. Pro věřitele to možná bude proces bolestný a nepříjemný, jak naznačuje Putin, pro ruské dlužníky však nikoli. „Toxická“ aktiva, budou-li vymazána, navždy zmizí ve světovém finančním víru. Pak se už nikdy nikdo na Západě ani v Rusku nebude moci zeptat, na co vlastně byly vypůjčené peníze ve skutečnosti použité. Na osvojování nových surovinových nalezišť či na uskutečnění velkolepých infrastrukturních projektů anebo na nákup tříposchoďových motorových plachetnic, zámků na Loiře a na Temži a dalších hmotných a nehmotných statků na území pravděpodobného nepřítele?

Taková příležitost se naskýtá jen pro vyvolené a jednou za sto let. V okamžiku globálního ekonomického kataklyzmatu, kdy, jak správně podotkl ruský velmistr, „vyhýbat se pročištění bilancí znamená prodlužovat krizi“. Celá organizovaná skupina Putinových důvěrníků podstoupí tuto očistu ráda, bez sebemenších obav o vlastní kapitalizaci, bonusy nebo prestiž. Pro ně je to pravá morová hostina.

Pověst praví, že když v létě 1998 Rusko vyhlásilo bankrot, v jehož důsledku Západ přišel o poskytnuté úvěry, tehdejší hlavní kremelský šíbr a otec ruské privatizace Anatolij Čubajs vítězoslavně zvolal: „Odrbali jsme je o osmnáct miliard dolarů.“ Zdálo se mu, chudákovi, že to je dobrý lup. Dnes by mohl Putinovi darovat svou podobiznu s klasickým věnováním – Vítěznému žákovi od poraženého učitele.

Euro 7/2009

Autor je publicista