Jako každá vláda na světě má i Kreml tolik poradců, že by je mohl prodávat ve stáncích místo matrjošek. Z těch, kteří jsou ochotni mluvit, ať už anonymně nebo ne, však nikdo neobhajuje válku, ani nepřináší její racionální vysvětlení. Ona se totiž nejspíš vůbec obhájit nebo pochopit nedá. Rusové teď spěšně vytahují „důkazy“, že se Ukrajina chystala napadnout Donbas nebo vyrobit špinavou bombu, je však zřejmé, že jde o dost nepovedenou damage control. Je to vyrábění útoku na vysílačku v Gliwicích až v roce 1944 a nikdo kromě zoufalců tomu neuvěří.

Ilustrativní je mnou už dříve přeložené vyjádření Andreje Kortunova, jehož think-tank poskytuje poradenské služby ruskému ministerstvu zahraničí, že jim veškeré costs and benefits analýzy vyšly tak, že „i když dáme stranou veškeré etické ohledy, Rusko nemá mnoho co získat, ale má mnoho co ztratit, a to i v případě, že vojenská operace bude úspěšná“. Což, jak víme, nebyla. Sám Kortunov pak prý neznal nikoho z kremelských kruhů, kdo by s válkou souhlasil a tento postup Putinovi radil.

O tomtéž svědčí i dlouhý analytický článek Ivana Timofejeva, programového ředitele Valdajského klubu, tedy jakési hlavní intelektuální platformy Kremlu. Na výročních zasedáních klubu řeční Putin a podobně. Článek pana Timofejeva vyšel na konci ledna a lze jej považovat i za jakési varování Kremlu, potažmo Putina osobně, před neuváženým vojenským vpádem. Podle webu Ukrajinská pravda, který článek zveřejnil, jej lze označit přímo za „vzkaz znepokojeného deep state Putinovi“.

Je velmi zajímavý, proto některé jeho části přeložím. Je zajímavý v tom, že pan Timofejev reaguje na argumentaci nejmenovaných zastánců války (tedy nepochybně samotného Putina), vyjmenovává jejich argumenty a snaží se je usvědčit z pochybné logiky. To nám dává možnost nahlédnout do útrob této fatální ruské chyby.

Pan Timofejev samozřejmě vychází z ruského postoje, že protiruská orientace Ukrajiny je po roce 2014 nevyhnutelná, protože v důsledku svržení Janukovyče i ruské anexe Krymu se v Kyjevě zformoval poměrně stabilní režim, pro nějž jsou kompromisy s Ruskem nemožné. Režim bude v krátkodobém horizontu žít v zóně nikoho a jevit prozápadní tendence. Sám Timofejev říká, že členství Ukrajiny v NATO je i v horizontu desetiletí (!) spíše nepravděpodobné, přesto je podle Timofejeva tato situace pro Rusko poměrně nepříjemná, neboť Západ tím získá ochotné předmostí. Vzhledem k Pobaltí argumentuje především výrazně odlišnou délkou ukrajinské hranice. Pan Timofejev proto nabízí několik možných scénářů budoucího vývoje.

Tím prvním scénářem je VÁLKA a pan Timofejev vyjmenovává předpoklady „zastánců války“ (což bude patrně Putin osobně):

„Ukrajinská armáda by mohla být relativně rychle poražena. Vleklé válce lze předejít bleskovou operací, využitím momentu překvapení. Kýženým výsledkem je rozdělení země na dva státy, z nichž jeden (východní Ukrajina) zůstane v ruském orbitu, ten druhý (západní Ukrajina) v západním. Druhou možností je násilná změna režimu na Ukrajině s očekáváním, že nedojde k masovému odporu obyvatelstva.“

**********************

Tento základní předpoklad je sám o sobě zcela mimózní:

Po anexi Krymu, tedy v posledních osmi letech, ukrajinský stát provedl rozsáhlou modernizaci armády. Jen za poslední rok 2021 se ukrajinské ozbrojené síly zúčastnily 13 vojenských cvičení v zahraničí a 8 mezinárodních cvičení na území Ukrajiny.

V letech 2020 až 2021 západní země a zejména USA převedly na Ukrajinu vojenské vybavení a pomoc v hodnotě více než jedné miliardy dolarů. Na začátku roku 2022 měla Ukrajina vojenskou kapacitu 440 tisíc mužů soustředěných ve východní části země, 230 tisíc bylo zařazeno do vojenských záloh, 261 tisíc sloužilo v ozbrojených silách a připočtěme i 120 tisíc policistů a více než 20 tisíc zaměstnanců bezpečnostní služby. Jak někoho mohlo napadnout obsadit Ukrajinu s 200 tisíci muži?!

Veškerý tento vojenský potenciál byl na začátku roku 2022 uveden do plné pohotovosti právě kvůli trvalé eskalaci konfliktu ze strany ruských orgánů. Všechny tyto faktory v zásadě vylučovaly efekt překvapení a možnost rychlého vítězství.

Co se týče postoje ukrajinského obyvatelstva k ruské agresi a reakce na deklarovanou ruskou misi „osvobodit“ ruskojazyčné obyvatelstvo od útlaku prozápadních nacionalistů, četné sociologické studie v průběhu let 2020-2021 jasně ukázaly neplatnost takové kalkulace. Ruské vedení nemohlo ignorovat výraznou převahu veřejného mínění na Ukrajině ve prospěch integrace do západních struktur – na konci roku 2021 se pro ni vyslovilo více než 60 % respondentů, polovina respondentů se pak kladně vyjádřila k uzavření proruských TV kanálů na Ukrajině.

Kromě toho jsou tu silní ukrajinští nacionalisté, kteří slovy titulků západních médií před invazí „učí děti střílet Rusy a nenávidět dekadenci Západu“. Dohromady tyto dvě skupiny, prozápadní a nacionalistická, tvoří jasnou většinu ukrajinské populace.

**********************

Zpět k textu pana Timofejeva. Na margo ekonomických sankcí zastánci války (tedy Putin) podle Timofejeva říkají:

„Západní sankce zasadí Rusku bolestivou ránu. Nebude to však mít fatální následky. Přínosy pro vojenskou bezpečnost jsou větší než ekonomické škody. Ekonomické škody se v Rusku nepromítnou do veřejných protestů, ty lze udržet pod kontrolou. Důvěryhodnost úřadů se zvýší v důsledku velké historické výzvy. Sankce proti Rusku dále podkopou důvěru ve finanční systém, který je zaměřen na prospěch USA. Rusko se naučí existovat v režimu pevnosti. Vystoupení z globální ekonomiky je možné a žádoucí. Západ je v úpadku, jeho zánik je nevyhnutelný. Vítězství na Ukrajině zasadí další ránu důvěryhodnosti USA a Západu a urychlí jejich globální ústup.“

Nebudu rozebírat jednotlivosti, aby tento článek nenabral rozsah ságy Pán prstenů. Pan Timofejev válečnému scénáři oponuje takto:

„V rámci válečného scénáře bychom měli očekávat radikální zlom ve vztazích mezi Ruskem a Západem, který nebude srovnatelný s žádnou předchozí krizí. Povede k a) rozsáhlým ztrátám na životech; b) vážné a dlouhodobé hospodářské krizi v Rusku v důsledku západních sankcí; a c) výrazné militarizaci východní Evropy ze strany NATO. Lze hovořit o vytvoření zásadně nového řádu v Evropě. Bude založen na tvrdé konfrontaci. Jedinou překážkou velké války by byly jaderné zbraně, i když nelze vyloučit ani riziko eskalace konfliktu mezi Ruskem a NATO. Rusko se v tomto scénáři stává jakousi evropskou Severní Koreou, byť s mnohem širšími možnostmi.

Podpora ruské vojenské intervence na »ochranu ruskojazyčného obyvatelstva« a »proti vnější kontrole ze strany Západu« ze strany ukrajinského obyvatelstva nebude existovat, protože naprostá většina Ukrajinců dosud podporovala jak západní kurz, tak zvýhodňování ukrajinského jazyka [na úkor ruštiny, polštiny, maďarštiny aj.]

V případě přechodu do režimu vleklé války by nenávist ukrajinského lidu vůči Rusku ještě exponenciálně vzrostla; zničené domovy, mrtví příbuzní a pocit společného nepřítele by lid nevyhnutelně sjednotil a vyrovnal všechny druhotné rozpory, které dříve vytvářela ruská propaganda, jako jsou spory o jazyk nebo národní hrdiny, o náboženské a kulturní preference. Obrana proti agresorovi vždy sjednocuje lid.“

Jak víme, ke scénáři vleklé války došlo. I ostatní Timofejovy předpoklady se naplnily.

Dále pan Timofejev píše:

„Náklady na vojenské řešení ukrajinské otázky jsou příliš vysoké. I v případě rychlé porážky je problémem kontrola území. Loutkový režim by vyžadoval značné finanční injekce. Zároveň je jisté, že bude neefektivní a zkorumpovaný. Tváří v tvář škodám způsobeným sankcemi bude nezbytná finanční podpora režimu dále prohlubovat nedostatek zdrojů v samotném Rusku. Ani úplná kontrola ukrajinského území nezabrání Západu ve vytváření a vyzbrojování ukrajinských formací na sousedních územích, financování a zajištění rozsáhlých partyzánských jednotek na samotné Ukrajině. Válka povede k ekonomickému úpadku na dobytých územích, čímž se jejich obyvatelstvo stane ještě náchylnějším k západní propagandě. Pokud si prozápadní režim ponechá část území, konflikt se stane trvalým a vleklým.

Žádný z bezpečnostních problémů Ruska tím nebude vyřešen a jejich počet naroste v důsledku militarizace východní Evropy.“

Tady můžeme vidět, že pan Timofejev pracuje se scénářem ÚSPĚŠNÉ OPERACE, kdy dojde k ovládnutí ukrajinského území a instalování loutkové vlády. I v tomto scénáři vnímá, že zisky pro Rusko jsou minimálně pochybné. Dále pan Timofejev:

„Vnitřní stabilita ruské společnosti na pozadí ekonomických škod způsobených sankcemi, válečnými náklady a injekcemi do Ukrajiny není zaručena. Nevyhnutelná inflace a snižování již tak nízkých příjmů jsou spojeny s nárůstem protestních nálad. Vojenskými vítězstvími je bude možné kompenzovat jen po krátký čas.

Dlouhodobá hospodářská krize nebo v lepším případě stagnace vytváří základ pro dlouhodobé protesty. Ruská společnost si zároveň vytvořila určité standardy spotřeby a životního stylu. Stěží se může stát evropskou Severní Koreou.

Globální role Západu klesá. Pro USA začíná být skutečnou prioritou asijsko-pacifický region. To však neznamená, že Západ je natolik slabý, aby Rusku nezpůsobil značné škody. Neexistuje žádná záruka, že sankce proti Rusku kriticky poškodí samotný Západ. Na evropské frontě má Západ značné rezervy pro zadržování Ruska i v případě soupeření s Čínou. Podpora Pekingu v případě války není zaručena.“

Namísto válečného scénáře je proto podle pana Timofejeva mnohem vhodnější současný scénář PERMANENTNÍ STRES:

„Udržování trvalého napětí ve vztazích se Západem přináší výsledky. Alespoň západní hlavní města začínají Rusku naslouchat. Napětí je užitečným nástrojem diplomacie. Je třeba jej udržet na hranicích s Ukrajinou a doplnit o další regiony – Latinskou Ameriku, Blízký východ, Asii a Tichomoří (společně s Čínou) a Afriku. Pokud je to možné, působit pomocí relativně nízkonákladových, ale účinných kampaní, podobně jako v případě letecké operace v Sýrii. Tento scénář situaci v Evropě nijak zásadně nemění. Vztahy mezi Ruskem a Západem zůstávají v režimu soupeření, ale nepřekračují žádné červené linie. Západ pomalu stupňuje sankční tlak a také důsledně začleňuje Ukrajinu do svého bezpečnostního prostoru.“

Opět naprosto správné předpoklady. Všimněte si, že Timofejev identifikuje, že skuteční přátelé Ruska jsou v západní Evropě, ne ve východní.

Scénář PERMANENTNÍ STRES je pro Rusko výhodný:

„Rusko disponuje významnými vojenskými kapacitami, které jsou schopny čelit jakýmkoli hrozbám ze strany Ukrajiny a zemí NATO. I bez použití jaderných zbraní v regionálním konfliktu mohou ruské ozbrojené síly způsobit soupeřům v Evropě nepřijatelné škody. Kontrola Krymu zajišťuje nadvládu nad Černým mořem.

Rozmístění úderných zbraní nebo prvků protiraketové obrany na ukrajinském území je v dlouhodobém horizontu možné. To však Rusku nebrání ve zdokonalování vlastních útočných systémů, které jsou v každém případě schopny způsobit pravděpodobnému protivníkovi nepřijatelné škody.“

Vůči Ukrajině a Západu lze postupovat i méně konfrontačně. Timofejev si tento scénář pracovně pojmenoval ÚSMĚVY A MÁVÁNÍ:

„V tomto scénáři se Ukrajina z dlouhodobého hlediska stává pro Západ toxickým aktivem. Dochází ke zpronevěrám velkých objemů pomoci a instituce jsou nadále zkorumpované. Země nepřispívá k bezpečnosti celku, ale naopak ji spotřebovává. Její členství v NATO je pro blok kontraproduktivní kvůli nevyřešeným konfliktům a pochybnému přínosu ke společné bezpečnosti. Naopak, Ukrajina je zdrojem mnoha problémů. Její přijetí je problematické a nákladné. Pokud by tak Západ učinil, stalo by se NATO ještě nevyváženější strukturou s rostoucím počtem »příživníků«.

Dojde k »moldavizaci Ukrajiny«, tj. odlivu pracovníků na Západ a primitivizaci její ekonomiky. Západ nemá důvod dlouhodobě podporovat Ukrajinu. Podpora bude klesat, stejně jako místo Ukrajiny v žebříčku západních priorit. Bez vojenského zásahu Ukrajina zdegeneruje, stane se periferní zemí a prioritou třetího řádu.

Ukrajinský politický režim je nestabilní. Kompetentní a systematicky dlouhodobá práce umožní Moskvě najít si páku na režim a formu komunikace se společností. Pro Ukrajinu bude obtížné uzavřít se před Ruskem. Kromě toho má Rusko stále svoje humanitární příležitosti v podobě trhu práce a vzdělávacího systému. V porovnání s EU jsou sice mnohem skromnější, to však nevylučuje možnost jejich využití. Pokud se s humanitárními mechanismy pracuje dlouhodobě, přinášejí výsledky.“

Vztahy se Západem lze moderovat:

„Vztahy se Západem se neomezují pouze na Ukrajinu. Rusko má mnoho možností, jak se Západem vyjednávat. Marginalizace ukrajinské otázky je možná a dokonce žádoucí. V nadcházejících desetiletích bude světový rytmus určovat střet USA s Čínou. Je vhodné se vyhnout přímému zapojení a ponechat si manévrovací prostor.“

Realisticky hodnotí ekonomickou situaci Ruska:

„Ruská ekonomika zůstává i nadále křehká a závislá na komoditních trzích. Její další přetěžování válkou a sankcemi je nevhodné. Přerušení hospodářských vztahů se Západem je rovněž kontraproduktivní.“

Dále ve scénáři ÚSMĚVY A MÁVÁNÍ:

„… dochází k částečné deeskalaci ukrajinské otázky, i když rivalita se Západem přetrvává. Moskva soupeření obratně řídí tím, že pokud možno přispívá k přetížení Západu toxickými aktivy v podobě »darmožroutů» a »vášnivých liberálů». Tím si udržuje pozici na všech šachovnicích agendy, od klimatu až po kontrolu zbrojení.“

Ačkoliv neustále posloucháme, že spojenci Kremlu jsou konzervativci, programový ředitel intelektuální platformy Kremlu jako „toxické aktivy Kremlu uvnitř západního světa“ nepřímo označuje woke, pacifistické a klimatické aktivisty, kteří podrývají jeho obranyschopnost. Koho označuje slovem darmožrouti, to jsem nepochopila.

Ve svém závěru pan Timofejev uvádí:

„První scénář (VÁLKA) je pro Rusko samozřejmě spojen se značnými riziky. Pro Západ je rovněž nežádoucí, ale má určité výhody v podobě urychlené konsolidace NATO a oslabení jednoho z jeho hlavních globálních protivníků.

Druhý scénář (PERMANENTNÍ STRES) je pro Západ docela přijatelný. Pro Rusko nenese mnoho rizik ani výhod, v zásadě jde o udržování statu quo [před invazí]. Hlavním nebezpečím je postupné zesilování tlaku Západu.

Třetí scénář (ÚSMĚVY A MÁVÁNÍ) přináší podobná nebezpečí. Západ se v tomto scénáři cítí dostatečně komfortně, ale úspěch Ruska není předem dán a bude záviset na strategické trpělivosti, schopnosti hospodařit s omezenými zdroji a využít energii protivníka ve svůj prospěch. Hlavním úkolem Západu bude »zpacifikovat« Rusko a uvést soupeření s ním do režimu, který mu bude vyhovovat. Hlavní výzvou pro Rusko bude vyhnout se přílišnému napětí a nezabřednout do nákladné konfrontace tím, že si udrží a využije páky na Západ tam, kde to vyžadují jeho vlastní zájmy.“

__________________

A to jsem zase já, Lucie. Pěkná lekce z reálpolitiky, že?

Putin se však z nějakých důvodů rozhodl tyto pragmatické a racionální analýzy nerespektovat. Důvodů může být řada, odpověď bychom asi našli ve složce jeho psychiatra. Za tuto fatálně špatnou volbu svého cara Rusko tvrdě zaplatí, z čehož se však nemůžeme ani příliš radovat, protože Čína toho využije proti nám.

Rusko nejenže ztratilo všechno, co léta pracně budovalo, ale vymyslet exitovací strategii, která udrží současné vedení u moci, bude majstrštyk. Za nadějné můžeme považovat, že kremelské elity si zřejmě iracionalitu celého toho počínání od začátku uvědomují. Palácový převrat je pravděpodobný, když ne teď, tak časem.

Paralely s rusko-japonskou válkou jsou nyní ještě citelnější. Car Mikuláš II. se tehdy dostal pod silný vliv radikálů, jako byl Alexandr Bezobrazov, přičemž umírněnější a racionálnější hlasy jako Sergej Witte potlačil. Konfrontační kurz proti Japonsku vedl k válce, kterou Rusko fatálně podcenilo a ponižujícím způsobem prohrálo.

V podstatě z těch samých důvodů, z jakých prohrává dnes: totální pohrdání protivníkem a v důsledku toho jeho podcenění, otřesná a nepromyšlená logistika, v důsledku toho hladoví a promrzlí vojáci, zastaralé způsoby boje i výzbroj.

Tehdejší porážka vedla k revoluci 1905 (garnitura se s jistými reformami a čistkami ještě udržela) a do určité míry pak i k revoluci 1917. Ruská armáda hnala na bojiště velké množství příslušníků menšin, hlavně Židů, u nichž tak podpořila nenávist ke zřízení a vlnu sympatií s bolševiky. Dnes Putin žene na bojiště chlapce z kavkazských republik, kde je vysoká porodnost. Je docela možné, že rodiče těchto chlapců budou vyhlídkově sympatizovat se separatisty a Rusko čekají léta bojů o zachování celistvosti vlastního území. Opět to není nic veselého, spousty nestabilních islámských republik a další územní zisky Číny nám znepříjemní život taky.

Každopádně do ruských dějin se Putin v důsledku tohoto absurdního logického lapsu nakonec zapíše jako tragická postava. To si jistě nepřál.

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.