19.3.2024 | Svátek má Josef


ROZHOVOR: Po volbě amerického prezidenta

3.12.2020

Pane prezidente, daly by se prezidentské volby v USA interpretovat tak, že Amerika poklekla před levicovým progresivismem?

Do určité míry ano, protože Trump, ať byl jakýkoliv, ať se leckomu některé jednotlivosti jeho života, nebo jednotlivosti jeho chování nemusely líbit, ukázal se být poslední brzdou „pokrokářským“ tendencím současného světa. Pro nás je to obrovská ztráta, že on už tady nebude. Byl mezi významnými lidmi tohoto světa posledním, kdo ještě hájí národní stát před mezinárodními institucemi, a to je nejdůležitější téma dnešní doby.

Jak byste zhodnotil čtyři roky jeho prezidenství?

Myslím, že to ještě nikdo pořádně nehodnotil, protože jedna část společnosti ho démonizuje a vůbec nechce hodnotit. Druhá část společnosti se v rámci toho, že čelí této démonizaci, chová opačným způsobem jako protiváha. K vážné diskuzi může dojít až s určitým odstupem. Trump v americké společnosti rozhodně posunul některé věci směrem doprava. Myslím, že je to nesporné zejména v ekonomické oblasti.

Donalda Trumpa volilo mnoho Afroameričanů a přistěhovalců. Média přitom deklarovala, že tyto skupiny obyvatel jsou vůči prezidentovi nepřátelské. Jak si vysvětlujete tento rozpor?

Že to hlásá CNN nebo New York Times, pro mě není žádný kánon moudrosti. Naopak je to pro mě velmi často posunutý názor. To nejsou neutrální novináři, ale agitátoři a aktivisté proti-trumpovského hnutí. V tomto smyslu nechci jejich výroky nijak diskutovat. Mě zaujala zpráva, kterou jsem zaregistroval náhodně včera, že New York Times, které já bych už desetiletí neotevřel, protože se tam nedá najít jediný smysluplný článek, najednou v posledním roce nebo dvou vyrostly na sedmimilionový náklad. To je něco, co New York Times neměly nikdy ve své historii.

I když pro našince z Prahy, nebo z vaší Olomouce byly New York Times ty hlavní americké noviny, já, když jsem zažil půl roku studia na americké univerzitě, pochopil jsem, že tak již 150 km od New Yorku tam New York Times nehrají žádnou roli. Tisíc kilometrů od New Yorku už vůbec nevěděli, že něco takového existuje. To byly „intošské“ newyorské noviny. Ale jestli se jejich náklad zvýšil na sedm milionů díky boji s Trumpem, tak to leccos o americké společnosti vypovídá a prozrazuje.

Vy jste nedávno v jednom ze svých textů poukázal na ideovou vyprázdněnost republikánské a demokratické strany. Tento trend je však vlastní mnoha politickým stranám v Evropě. Čím si myslíte, že dochází ke smazání těchto ideových kontur politických stran?

Myslím, že modernistická, nebo progresivistická pokrokářská doktrína popírá všechno minulé a popírá standardní politický diskurz. Popírá to, že je společnost rozdělená v principu svými názory na tzv. pravicové a levicové, což bylo řekněme nejméně jeden a půl, ne-li dvě století vůbec východiskem politického uvažování. Stalo se módním to popírat a říkat, že žádná pravice a levice není a že je zbytečné zkoušet takhle ty strany precizně definovat a vymezovat. To zvítězilo ve světě a zvítězilo to i v Evropě. Zvítězilo to samozřejmě díky Václavu Havlovi také u nás. Politika se vytrácí.

Vytrácí se nejen pravicová a levicová politika, ale také politika jako taková, neboť jsou zde sny o technokratickém řízení společnosti. V tomto smyslu Babišovo, že chce stát řídit jako podnik, je pouze jedna z variant tohoto nepolitického řízení politiky. To je součást pokusu o expertní řízení společnosti. Toto nás pronásledovalo vždycky, ale jestli nás to něčím pronásleduje nyní, tak velmi silně v boji s covidem, respektive v tom, jak se vůbec s touto epidemií zachází. Ani zde to nemá být politika, mají to být experti, což je protimluv, neboť nic takového není možné. Každé proti-covidové opatření je více pravicové, nebo více levicové, více posilující stát, více posilující lidské individuum člověka. Tento boj je tady pořád, ale v Americe uvěřili, že tomu tak není.

Když citujete můj výrok, někde jsem tam doplnil větu, že ty obě strany – Demokratická a Republikánská – v USA jsou spíše karikaturou sebe sama. Musím přiznat, že na nich nic zajímavého nevidím a jsou to strany rozplizlé. To je také trošku produkt toho většinového systému. Když máte většinový systém a nemáte systém jako u nás, tedy nemáte více politických stran, tak je potom naprosto jasné, že ty dvě strany musí obsáhnout všechno. No, a aby obsáhly všechno, tak jsou každá de facto tichou koalicí tisíce různých pohledů a názorů.

V souvislosti s tím chci říct jednu úžasnou vzpomínku. My jsme obdivovali ten angloamerický systém, systém většinový a z toho plynoucí systém dvou stran. Ale musím vzpomenout, že když jsem přijel do Londýna za Johnem Majorem, který v tu chvíli vystřídal Margaret Thatcherovou na postu britského premiéra, a dorazil jsem akorát po skončení naší volební kampaně v roce 1992 do Downing Street 10, říkal jsem mu, jak jsem absolutně zničený, schvácený, protože v tom našem systému vládních koalic je vytvoření vlády téměř nadlidský úkol. A já dobře vidím, jak se stejně unavený John Major pousmál a říká: „No, v tom našem systému dvou stran je zase každá z nich obrovskou koalicí názorů. A sladit to dohromady je asi ještě horší, než je tomu u vás. Moje konzervativní strana je od levicových aktivistů až po superpravicové konzervativce.“ Pochopil jsem, že to je opravdu neřešitelné.

V roce 2016 jsme v červnu zaznamenali brexit, následně v listopadu byl Donald Trump vítězem voleb v USA, čili to vypadalo, že se vracíme k politice, která preferuje suverénní národní státy. Nyní po čtyřech letech to trošku vypadá pesimističtěji. Koho vlastně bude reprezentovat Joe Biden?

Já jsem nijak optimistický nebyl. Taková ohniska optimismu byla Velká Británie se svým brexitem a Trump se svým vítězstvím v Americe, ale že by někde jinde došlo k nějaké změně v Evropě, to určitě ne. V Evropě v tu chvíli vládla „merkelovština“, „herzlich willkommen“ a zvaní migrantů. Pokus vyměnit obyvatelstvo Evropy jinými lidmi, když ti staří jako já nejsou nadějí pro budoucnost. Mimochodem, velmi pozoruhodným autorem, s nímž jsem se několikrát setkal, je jmenovec Alberta Camuse, rovněž francouzský spisovatel Renaud Camus. On už před deseti lety protestoval proti Le Grand Remplacement – proti velké výměně. Mimochodem, všiml jsem si, že kdesi vyšel český překlad jeho stěžejního díla, tak ho každému doporučuju.

Pane prezidente, jak se bude volba nového amerického prezidenta dotýkat nás v České republice?

Bezprostředně určitě nijak. Za „A“ si nic nenamlouvejme o vlivu České republiky a za „B“ si nic nenamlouvejme o americké politice. Amerika se na nás nedívá mikroskopem. Amerika se na nás dívá nějakým teleskopem a ten má ještě obrácený. Přes tento dalekohled je všechno ještě menší a opravdu do toho nedovidí. Nikdy nezapomenu na svůj vážný rozhovor v Americe s člověkem, profesorem ekonomie, jehož dobře znám a který se stal náměstkem ministra financí za Obamovy vlády. Povídali jsme si kdesi ve Washingtonu v jeho kanceláři o světě a o amerických prioritách a preferencích. On mluvil asi hodinu o Asii, Africe, Latinské Americe, Číně a podobně a já jsem mu říkal – Davide, ale ty jsi teď za tu hodinu našeho povídání ještě nezmínil Evropu. On odvětil, že Evropa pro americkou politiku není moc významná. „Tam se pro nás nic neděje.“ Neboli já si myslím, že to je postoj amerických administrativ obecně. Je otázkou, jestli se objeví ještě někdo v dějinách, kdo jako Trump pronese svůj slavný projev z roku 2017 ve Varšavě, který je apoteózou národního státu a velkým poselstvím pro Evropany. V dohledné době z Ameriky nic takového nemůžeme očekávat.

Pane prezidente, přesuňme se nyní k nám. Letos máme 31. výročí od události 17. listopadu 1989. Jak jste tehdy prožil tento den?

Zmínil jste 17. listopad. Tento den budu mluvit veřejně nahlas na ulici a večer se zúčastním půlhodinové diskuze v jedné naší televizi. A v rámci této přípravy mně najednou blesklo, že se zabývám spoustou věcí, které nás dneska trápí. Od amerických voleb po covid. Od šíleného zadlužování České republiky dnešní vládou po maláčovskou revoluci v sociální politice atd. To všechno nyní prožíváme. Mám pocit, že vím, co říkat k různým tématům, ale najednou mě napadlo, co vlastně chci říkat k 17. listopadu? Myslím, že se nedá říkat nic jiného než stručné sdělení, že tehdy jsme svobodu a demokracii získali a teď to vypadá, že ji ztrácíme. To je jediné poselství, které z toho mohu naformulovat. Myslím, že není tak bezvýznamné.

Tehdy mládež demonstrovala proti myšlenkám marxismu, nyní je mládež ta, která ty myšlenky marxismu rehabilituje zpátky do společnosti. Čím si to vysvětlujete?

Nevím, jestli tehdy mládež demonstrovala proti marxismu. Myslím, že marxismus byl u nás v těch 80. letech mrtvý neméně než kdekoli jinde. To byla prázdná skořápka, kterou ta mládež už vůbec neznala. V druhé polovině 80. let už byla mládež málo politická. Diskurz ve společnosti byl velmi málo politicko-ideologický. To teď je daleko ideologičtější, neboť noví „pokrokáři“ nám vrátili ideologickou diskuzi. Osmdesátá léta už byla taková vyprázdněná. Jsem plně přesvědčen, že žáčci ve škole v druhé polovině 80. let v takovém tom pozdním komunismu už byli méně indoktrinováni, než jsou žáčci dneska u vás v Olomouci v listopadu 2020. Takže mládež nebojovala proti marxismu. Mládež prostě chtěla svobodu. Chtěla demokracii a samozřejmě také chtěla mít takovou životní úroveň jako prosperující Západ, ale že by se věnovala marxismu, to si nemyslím.

Již v 90. letech ve své knize - tuším, že to byl sborník článků Evropa Václava Klause – a dlouhodobě poukazujete na vzestup kulturního marxismu na Západě a varoval jste před ním už tenkrát. Co se stalo, že ten diskurz kulturního marxismu se v naší společnosti etabloval?

Nevím. Připouštím, že kdybych žil v Olomouci a chodil na filozofickou fakultu, nebo poslouchal debaty, které se tam vedou, tak bych měl pocit, že jsem v marxismu daleko více, než v 80. letech. Myslím, že v 80. letech se v Olomouci žádné marxistické debaty nevedly. Ty se tam vedou až teď zase v posledních deseti, patnácti letech. Debatu o kulturním marxismu a neomarxismu jsem dlouho odmítal. Měl jsem pocit, že ta slova už jsou obsazená, že už mají své nějaké významy a já si dovedu doplnit, co to znamená. A teď se mně už nezdálo dostatečně produktivní použít tatáž slova znovu v dnešním diskurzu. Takže se k tomu vyjadřuju skoro nerad. Mně pro dnešní pokrokářské tendence chybí dobrý název, ale výlučně na kulturní marxismus bych je nepřeváděl. Je to pokus zneužít marxismus a použít jeho apel na boj utlačovaných proti nějakým zlým lidem na špičce. Tím ale, že došlo k totálnímu vyměnění těch utlačovaných, že už to dávno není žádný proletariát a dělnická třída, ale že jsou to nyní fiktivně vytvořené identity nejrůznějších menšin, tak možná nakonec přijmu tuhle terminologii. Ale dosud mně úplně vlastní není.

Kritická teorie Frankfurtské školy, není to bližší označení?

Kdysi, když jsem se učil marxismus, z něhož byla samozřejmě zkouška na vysoké škole, mohla určitě jedna z otázek být „tři zdroje a tři součásti marxismu“. To bylo okřídlené rčení a okřídlené slovo. Taky bych teď řekl tři zdroje a tři součásti nového pokrokářství. Určitě myslím, že to je ještě něco více. Jen jedna její dimenze je považovaná za neomarxismus. Myslím, že toho má v sobě více. Zdrojů a součástí toho dnešního opravdu extrémního levičáckého pokrokářství a progresivismu je víc než marxismu, ale tím ten marxismus ničím nehájím. Chraň bůh.

Jak se společnost dle vás změnila za oněch 31 let?

Přeci jen mám v sobě nějaké scientistní myšlení z té mé ekonomie, a proto hovořit o tom, jak se společnost změnila, skoro nemohu. Když si na chvíli půjčím tento výrok „společnost se změnila“, myslím, že po listopadu 1989 došlo k vychýlení nebo k postrčení pomyslného kyvadla zleva napravo. Začaly dominovat myšlenky spíše pravicového typu než levicového. Tu levicovost ten komunismus tak zdiskreditoval, že v roce 1990 a následujících nebylo v naší diskusi taková ta komunisticko-marxistická klišé vůbec možné použít. To by se každý ostýchal. To by každý měl strach, že hned dostane strašnou ťafku, že volá po návratu komunismu. Takže v 90. letech bylo pomyslné kyvadlo tak vychýlené na jednu stranu, že tyto myšlenky nedominovaly, nepřevládaly, a i ta komunistická strana se vůbec neodvažovala otevřít pusu a něco takového vyslovit. Teď se to kyvadlo bohužel vrací zpátky. Pro mě nebyl žádný extrém, jak bylo toto kyvadlo nastavené v 90. letech. I tehdy jsme bojovali o každou myšlenku.

V dnešní době nelze opomenout téma koronaviru. Vy jste zmínil, že covid-19 je instrumentem ke změně společnosti. Ke kvalitativní změně společnosti. Kdo tento instrument využívá?

Abych to upřesnil, jeden z mých textů se jmenoval „Covid-19: Pouhá nemoc, nebo instrument k přeměně společnosti?“. Myslím, že teprve v tomto kontextu to dostane tu patřičnou váhu. Chci tím říct, že to není pouhá nemoc. Že to je nemoc, která dosáhla epidemických, nebo pandemických rozměrů, o tom není sebemenších pochyb a bylo by hloupé toto nějak popírat. I když já se covidu nebojím, a to jsem určitě věkově dávno rizikovou skupinou. Přesto nemám pocit, že mám být natolik úzkostlivý, abych měnil svůj život, svůj způsob života. To jsem neučinil a doufám, že to neučiním. Ale ta otázka má smysl jenom v tomto protikladu. Buď, anebo. Čili já tvrdím, že to není pouhá nemoc. Je to řadou lidí používáno k přeměně společnosti a jejích základních kontur. 

Chtěl bych zdůraznit ještě jednu věc, že to nezačalo Wu-chanem někdy – a teď se hádejme, jestli v prosinci nebo v listopadu, nebo v lednu letošního roku. Nezačalo to ani navrátivšími se lyžaři z italských Dolomit někdy v únoru. Tato přeměna společnosti začala už dávno a teď jde jenom o to, že nikoli covid, ale koronavirus SARS-CoV-2 napadl už značně nemocnou společnost. Nemocnou nejenom nízkou imunitou, ale nemocnou svým strašlivým úprkem směrem nalevo a směrem od Západu. Ne na Východ, ale k něčemu úplně jinému. Je důležité právě to, že covid je dnes využíván k posílení cesty od svobody, demokracie a trhu k něčemu, co jsme dříve nazývali komunismem.

Dlouhodobě prosazujete názor, že státní rozpočet má být vyrovnaný. Nyní ale směřujeme k obrovskému deficitu. Jak se na to díváte?

Nedávno jsem hledal nějaký citát ze svého projevu o Antonínu Švehlovi, našem ministerském předsedovi a asi nejvýznamnějším českém politikovi 20. let. Místo toho jsem na svém webu objevil, že jsem 20.února 2003 jako paradoxně svůj úplně poslední projev v poslanecké sněmovně v roli poslance osm dní před tím, než jsem vyhrál prezidentské volby, v němž jsem obhajoval zákon o povinně vyrovnaném státním rozpočtu. Předkládal jsem to tehdy jako návrh ODS jménem trojice předkladatelů. Jeden z nich byl potom dlouholetý poslanec Martin Kocourek a druhý byl předseda poslaneckého klubu ODS Vlastimil Tlustý. Kdybyste si dneska přečetli to mé hřímání v poslanecké sněmovně 20. února proti šílenému Špidlovu deficitu, který tehdy hlásal své naprosto zhoubné předmaláčovské myšlenky, že zdroje jsou k dispozici, viděli byste, že jsem tehdy navrhoval podmínky, jestli smí být rozpočet deficitní, a když deficitní, tak jakým kvórem ho schvalovat, když deficitní více, tak větším kvórem ve sněmovně, a tak podobně. To je náznak mého myšlení v době, kdy tu nebyla Maláčová, ale byl Špidla. A když Špidla v momentu nikoliv ekonomického pádu, ale v momentu velmi slušného ekonomického vzestupu udělal 100miliardový deficit, zatímco teď to vypadá na 500miliardový v době bezprecedentního ekonomického pádu, myslím, že ten Špidla byl neskonale horší. I když si zároveň myslím, že to nakonec 500 miliard nebude, protože ta vláda neumí nic, ani ty peníze vyházet z oken.

Myslím, že slova, která jsem tehdy používal, platí bezezbytku i dnes. Takhle vyhazovat peníze, které si netisknete, je zlo. I když já věřím tomu, že paní Maláčová určitě sní o tom, že má u postele státní tiskárnu a že tam permanentně celou noc mačká tlačítka a tisknou se nové a nové peníze. Takhle to určitě není a bohužel vzniká dluh, který někdo bude muset zaplatit a nebudou ho platit generace moje, určitě už ne. Mám hrůzu, že ho budou splácet generace mých nikoli synů, ale i vnuků. Napadá mě, že když je jednomu mému vnukovi 23 let, mohou to být i vnuci mých vnuků. Ale k tomu už nic dalšího nového nemám co říci. Přečtěte si ten můj poslanecký projev z 20. února 2003.

Koronavirové restrikce přinesly nabídkový šok. Nastanou změny také na straně poptávky? Nevratné změny? Tedy změna chování spotřebitele?

Jsem rád, že zdůrazňujete, že je to nabídkový šok a že tím chceme říci, že se to nedá řešit jednoduchými poptávkovými opatřeními. Jestli si Maláčová myslí, že se tím „promaláčujeme“, tak to prostě není pravda. Je to nabídkový šok a ten je, trvá a ještě chvíli asi trvat bude, i když řada věcí naznačuje, že i ten virus se trošku vyčerpává. Šokující byla včerejší zpráva, že v Madridu mají otevřené všechny bary, ale nákazy tam dramaticky ubývá. U nás už to začíná vypadat, že si budou muset páni Prymulové nějaké nakažené domýšlet, aby měli důvod pořád propagovat ta svá opatření. Ten virus se zřejmě vyčerpává, protože mutuje, jak říkají rozumní imunologové. Mě zaujal výrok zakladatele naší imunologie, který říká, že v 99 % případů mutující virus slábne. Ta epidemie určitě dříve či později trošku ustoupí. Zůstane nám tady ale spousta věcí, které byly zavedeny ve všech těch lock-downech a karanténách. My ekonomové dobře víme, že platí tzv. ratchet effect, česky „efekt západky“, neboli jak je na ozubeném kolečku, když už se posune, tak už to nejde zpátky. Myslím, že se zavádí spousta opatření do lidské společnosti, která už těžko budou vratitelná. Do toho starého normálu se těžko vrátíme, nastane „new normal“ bez ohledu na to, jestli virus zmizí úplně.

Pane prezidente, Evropská unie není téměř v současném dění kolem pandemie vidět. Není již definitivní ukázka neautenticity evropských řešení?

Já to takhle nevidím. Evropská unie vylekána, zastrašena, nepřipravena nebyla první dva měsíce vidět. Nebylo o ní slyšet a někteří lehkomyslní odpůrci EU tleskali a řekli si: teď už se Evropská unie odepsala a občané jí to neprominou. Já jsem proti tomu vždy varoval. Nikoli, Evropská unie se pouze nadechovala k ještě prudšímu útoku. Už od června nebo července se vytvářením svých evropských fondů zadlužujících celé další generace přihlásila znovu o slovo a myslím, že v naprosté pohodě velí dále a bude nám dále diktovat své věci, které jsou pro lidi mého typu nepřijatelné.

Ptal se Petr Hlávka, Hanácký večerník, 26.11.2020

www.klaus.cz