Evropské Řecko a řecká Evropa

Nadcházející řecké volby, ke kterým končící premiér Tsipras zavelel po opuštění klíčových slibů Syrizy z minulého klání, jsou cenou za udržení eurozóny, ale dost možná i samotné Evropské unie, ve chvílích vyhrocené finanční krize.

Parlament v Aténách schválil reformy a eurozóna se dohodla na zásadách poskytnutí krátkodobé finanční pomoci ve výši sedm miliard eur. Jak řekl už Cicero, „rozvážně jednat má větší cenu, než jenom rozumně myslet.“

Pozornost si však zaslouží výhrady zleva i zprava. Podmínky pro Řecko jsou nastaveny opravdu přísně. Nesnadné časy čekají i tu část řecké populace, která si nad poměry rozhodně nežila. Jenže nejen Syriza, ale také politici dalších evropských zemí mají své voliče. A ti se bojí, že budou jejich peníze sypány do bezedné černé díry. Kompromis musel být přijatelný pro nejrůznější adresy.

Na to jsme si ale v Evropské unii zvykli. Vždy se hledá dohoda, kterou budou s to unést všichni zainteresovaní. Podstatné je, že Řecko nebylo obětováno.

Bylo by evropskou ostudou a možná i neštěstím odříznout od společného projektu právě kolébku demokracie. Za posledních sto padesát let Řecko prošlo spoustou zvratů, změn vládců, režimů, státních uspořádání. Nesčetněkrát při tom tekla krev. Řekové vydrželi.

Nedávno jsme na televizních záběrech z řeckých měst viděli demonstranty za dohodu s Evropou i proti ní. Občas bylo dusno, ale častěji se chovali slušně a korektně. Vlastně by nás nemělo překvapovat, že potomci Platóna, Aristotela či Sokrata vedou vášnivou, zasvěcenou, a přitom kultivovanou debatu i v kavárnách a vinárnách.

Jejími aktéry jsou namnoze lidé mladí, netrpěliví a plní energie. Jim, stejně jako jejich vrstevníkům u nás a všude jinde, by měly politické špičky vysvětlovat význam společného evropského projektu, který byl v půlce minulého století motivován odporem k válečným zvěrstvům i potřebou postavit na nohy evropský průmysl a zajistit těžce zkoušeným lidem přijatelný sociální standard.

Kdybychom přišli o Řecko, přišli bychom o kus evropské identity. Navíc by vzrostly pochybnosti, zda ještě Unie dokáže táhnout za jeden provaz. Zesílilo by podezření z vícerychlostního projektu či tendence některých zemí nekolegiálně dominovat. Najít dohodu, i když bolestnou a s mnoha ostny, bylo povinností k Evropě a otcům evropské integrace.

Důvody jsou ale pochopitelně i pragmatické. Totální zhroucení řecké ekonomiky by se tak či tak na evropské kondici projevilo. Nikdy také nevíte, jestli jeden kamínek nespustí celou lavinu. A doba tomu, abychom řešili měnovou stabilitu celé Evropy, nepřeje.

Stojí před námi jiné těžké výzvy, spojené především s valící se migrační vlnou z jihu a jihovýchodu. Ostatně to ona nyní ještě intenzivněji testuje ochotu členů Unie spolupracovat a být solidární.

Je naším společným zájmem, aby stabilní Řecko zvládalo nápor migrantů, jemuž je vystaveno. Kdybychom vnímali Evropu coby pevnost, nešlo by jen tak rukou mávnout nad stavem hradeb na řeckém území. Řecko je tudíž nutné vnímat nejen jako partnera ekonomického, kulturního či duchovního. Je také naším strategickým bezpečnostním spojencem. V době sílícího apetitu Ruska, které je připraveno navazovat nová a pevnější partnerství, a expandujícího Islámského státu je jihovýchodu Evropy potřeba věnovat maximální pozornost.

Témat a rizik, která se dnes v zemi pod Akropolí prolínají, je zkrátka tolik, že je v našem bytostném zájmu udržet i po předčasných parlamentních volbách evropské Řecko a řeckou Evropu.