K vyléčeným patří i Irit Lahavová. Nyní žije v dočasném ubytování v izraelském městě Kirjat Gat, po silnici 70 kilometrů severovýchodně od jejího domova v kibucu Nir Oz.

Kibuc leží tři kilometry od hranic Pásma Gazy. Příliš blízko na to, aby se loni 7. října nestal terčem brutálního útoku Hamasu. Stejně jako město Sderot a další pohraniční komunity.

I. Lahavová si ani před masakrem nedělala o Hamasu žádné iluze. Život v sousedství teroristické enklávy ji mnohému naučil. Věděla, že se Hamas záměrně zaměřuje na izraelské civilisty, což platí i o odpalování raket do obytných oblastí, navíc v časech, kdy se dá předpokládat, že ztráty na životech budou co nejvyšší.

Přesto rozlišovala, byť dnes ví, že naivně. Věřila, že činy Hamasu nereprezentují to, co si přeje mlčící většina palestinské (arabské) občanské společnosti, tedy normální slušní lidé. Měla za to, že jim jde především o zajištění jejich dětí a zlepšení vlastního života v nelehkých podmínkách. Toto její přesvědčení vzalo za své, když civilisté včetně žen a dětí vtrhly do Izraele hned po hordách teroristů a připojili se k drancování, vandalismu a ničení izraelských komunit. A to vše náležitě oslavovaly. Paní Irit přiznává: „S něčím takovým jsem nepočítala.“ Rozumějme: že se do zvěrstev zapojí vedle teroristů i civilisté.

Nejen I. Lahavová, ale i další Izraelci, kteří ve vztahu k palestinským Arabům podporovali nebo dokonce byli aktivní v kampaních za územní kompromisy, protože v tom spatřovali cestu k míru, přiznávají, že byli nuceni své názory přehodnotit. Paní Irit vysvětluje: „Dřív jsem si myslela, že Palestinci jsou dobří lidé, jako vy a já. Že pouze Hamas jsou zločinci, kteří stojí v cestě touze obyvatel v Pásmu po dobrém životě: pěkném domě, dobrém autě, dobré práci, upravené zahrádce u domu, kvalitní škole pro jejich děti.“ Po 7. říjnu si uvědomila, jak krutý to byl omyl.

Zklamání paní Irit je o to větší, že před válkou pracovala v týmu dobrovolníků jako tzv. travel agent: zajišťovala přepravu palestinských Arabů, kteří potřebovali lékařské vyšetření, z Pásma Gazy do izraelských nemocnic. Dnes říká: „Všichni lidé v Pásmu Gazy, každý z nich, nás do té míry nenávidí, že by vraždili nemluvňata a drancovali náš majetek bez sebemenší výčitky svědomí.“

Kruté poznání.

Zmíněný tým dobrovolníků je součástí neziskové organizace „Road to Recovery“ (Cesta k uzdravení - R2R), která zajišťuje přepravu arabských pacientů od hraničních přechodů Palestinskoarabské autonomie (PAA) do izraelských zdravotnických zařízení. Podle webu organizace (ZDE) hradí PAA léčbu, nikoli ale náklady na dopravu, která je vzhledem k poměrům panujícím v oblasti logisticky náročná. Po 7. říjnu sice ustaly tyto aktivity ve směru z Pásma Gazy a zpět, ale obyvatelům PAA z Judeje a Samaří (Západní břeh) je tato služba i nadále poskytována. A to navzdory tomu, že ani dobrovolníci R2R nebyli ušetřeni barbarského řádění Hamasu. Teroristé zavraždili pět dobrovolníků, kteří, opakuji, Arabům pomáhali. Byli to Vivian Silverová, Tammy Suchmanová, Eli Orgad, Agi Dagan a Hayim Katsman. Tři dobrovolníci byli gangstersky odvlečeni do Pásma Gazy - Chaim Peri, Oded Lifshitz a Yocheved Lifshitzová; posledně jmenovaná měla to štěstí, že byla později mezi těmi, koho Hamas v rámci příměří propustil.

Další ilustrace toho, že Hamas a jeho lidé si plně zaslouží označení, nad jehož použitím některými izraelskými politiky se mnozí tak rádi pohoršují: že nepřátelé, s nimiž je Izrael nucen vést válku, jsou lidská zvířata.

Ačkoliv I. Lavanová musela hodně slevit ze svých holubičích názorů, v jádru zůstává stále na levici. Odmítá nejen opětovné zřízení židovských komunit v Pásmu Gazy (ostatně autor tohoto článku také, ač k levici nepatří), ale také, a zde už mám odlišný názor, osady v Judeji a Samaří (Západní břeh). Před válkou se zapojila do masových protivládních protestů proti soudní reformě; hovoří o napětí mezi liberální levicí a pravicově smýšlejícími občany, které turbulentní dobu provázelo, ale tyto rozdíly nová situace odsunula na vedlejší kolej. Vzhledem k tomu, jak vstřícně a přátelsky se k lidem z jihoizraelských kibuců, postiženým drsným údělem, pravicově smýšlející spoluobčané postavili, nemůže o nich říci jediné špatné slovo. Naučila se ale jinak nahlížet na palestinské Araby.

Když se osudného dne schovávala s dcerou v chráněné místnosti, slyšela mluvit mladé Araby z Gazy, kteří rabovali jejich dům. Sousedka později vypověděla, že u nich si tiše prozpěvovala arabská žena, když dům procházela a hledala, co by mohla uloupit. Další soused přisvědčil, že slyšel minimálně jedno arabsky mluvící dítě. Mezi ukradené věci v kibucu Nir Oz patřily sluneční brýle, elektronika, šperky a dokonce dámské spodní prádlo.

To nebyli organizovaní teroristé, ale světem tolik litovaní civilisté.

Sedmý říjen a následující období I. Lahavovou hodně naučilo. „Když jsem před válkou myslela na Gazu, měla jsem na mysli bosé děti na polních cestách. Takové obrázky jsme odtamtud stále dostávali. Teď ale naši vojáci streamují docela jiné záběry: dlážděné ulice, výškové bytové domy. Byla to jen show Hamasu. Brali zahraniční média na svá natáčecí místa. Proto dnes nevěřím žádnému videu, které ukazují,“ říká. Jedním slovem propaganda. Paní Itrit rozhořčeně pokračuje: „Nevěřím jim ani slovo. Ani údajům o počtu obětí, ani těm obrázkům. Vím, že Izraelské obranné síly se vyhýbají zabíjení civilistů, jak je to jen možné a nevěřím tomu, že je tam 30 tisíc mrtvých civilistů.“

Aktuální soužití s palestinskými Araby? I. Lavanová přitvrdila. „My budeme žít tady, oni budou žít tam, s bezpečným hraničním plotem a tvrdou vojenskou odvetou za každé porušení míru.“ A do budoucna? Malou naději na izraelsko-palestinské usmíření chová stále, ale momentálně je pesimistická. Nemyslí si, že ti, s nimiž se kdysi pokoušela dělat něco pro vzájemné mírové soužití, budou na něco takového v krátkodobém horizontu připraveni. „Dokud v jejich školách představují vrahy Židů jako mučedníky, není cesty v před. Nyní je změna k lepšímu nepravděpodobná a velice vzdálená.“ K takovému závěru došla žena, která palestinským Arabům aktivně pomáhala a dočkala se toho, že jejich soukmenovci zmasakrovali čtvrtinu jejího kibucu, vyrvali ji z domova, který zničili a donutili ji přijmout dočasný azyl v cizím městě. Příběh Irit Lavanové patří k nejabsurdnějšímu a nejobludnějšímu obrazu tamní reality. A ještě obludnější je, jak falešně a pokrytecky se část světového společenství k agresi Hamasu staví.

Nemohu nepoložit otázku. Neměl by v Haagu u Mezinárodního soudního dvora v roli obžalovaného stát místo Izraele někdo úplně jiný?

Volně zpracováno podle The Times of Israel (“Their dovish hopes clipped, some Gaza border residents make peace with becoming hawks“/4. 3. 2024) – ZDE

Psáno exkluzivně pro Neviditelného psa.