Blíží se den, kdy si Poláci položí otázku: V čem se náš režim liší od dnešního Ruska?

Polský prezident Andrzej Duda cítil v novoročním projevu potřebu zdůraznit, že „nejvyšší moc v našem státu patří lidu“, a právo by tudíž „mělo vycházet z občanů a mělo by být především pro občany“. Poskytl tak opět krytí jednobarevné vládě strany Právo a spravedlnost (PiS). Zaštítil počínání, které začíná být učebnicovou ukázkou „tyranie většiny“, tedy vlády sice demokraticky zvolené, ale neliberální. Takové, jež nerespektuje, ba boří ústavní omezení a příliš nectí práva menšin.

Situace, kdy se deklarovaní konzervativci ohánějí vůlí lidu, argumentem z arzenálu jakobínů či později komunistů, zkrátka spíše radikální levice, vyhlíží na první pohled dosti bizarně. Při bližším ohledání v ní však lze odhalit jistou logiku. Především mocenskou, ale též ideovou.

PiS dostala v parlamentních volbách 37,58 procenta, nadpoloviční parlamentní většinu z jejího zisku na úrovni odevzdaných hlasů „vykouzlila“ zejména skutečnost, že kvůli volební klauzuli přes 16 procent hlasů mimořádně propadlo. Volební účast činila něco málo přes 50 procent, a pro PiS tak nehlasovala ani pětina oprávněných voličů neboli dospělých Poláků.

Zaštiťování se vůlí lidu proto obzvlášť absurdně vyznívá při obhajobě „pisizace“ veřejnoprávních médií, která je prý nutné „vrátit Polákům“. Veřejnoprávní média by přitom ze své podstaty měla odrážet celé názorové spektrum, nikoliv pohledy přinejlepším pětiny populace, a pokud tak v minulosti nečinila, nelze tuto vadu léčit jejím umocněním, tedy podřízením veřejnoprávní televize a rozhlasu přímo vládě.

Vůle předsedy Kaczyńského

Deklarovaná vůle lidu je ve skutečnosti – zcela nepřekvapivě – především vůlí předsedy PiS Jarosława Kaczyńského a úzkého kruhu jeho nejbližších spolupracovníků. A jelikož její pouze z matematiky odvozená legitimita se dá poměrně snadno zpochybnit, ke slovu přicházejí tzv. vyšší ideje, konkrétně archetyp „správného Poláka“, jímž je vlastenecky (národně) orientovaný konzervativní katolík, nejlépe volič Kaczyńského strany. Vůli lidu v interpretaci PiS tudíž nutno souběžně chápat rovněž ve smyslu obecné vůle Jeana-Jacquese Rousseaua, tedy jako cosi, co stojí nad pouze matematicky vyjádřenou většinou, poněvadž tato vyšší vůle vyjadřuje obecný zájem, samotnou pravdu pravdoucí, o které se přece nerozhoduje hlasováním. Přičemž „pravdu pravdoucí“ lze v politice odvodit z ledasčeho, z marxismu, z koránu nebo z bible – čili koncept obecné vůle není výsadou levé části spektra, kam se Rousseau, jeden z ideových otců francouzské revoluce, zpravidla řadí. Pravici pak k němu svádí zejména situace, kdy je národní identita pevně srostlá s identitou náboženskou, což je případ právě Polska, ale třeba i Ruska, byť tam v roli náboženského tmelu funguje nikoliv katolická, nýbrž pravoslavná církev.

V Polsku se tak patrně formuje režim opřený o národní hodnoty, spolupráci s církví (její částí) a v zahraniční (či unijní) politice hájící především suverenitu polského státu. Ideové synchronizaci obyvatelstva s vládou má pak napomáhat ovládnutí médií nebo přinejmenším dominance vládních postojů v mediální sféře. Nicméně zvláště pro Poláky z toho plyne jedna dosti kousavá otázka: v čem se polský režim liší (v čem se za chvíli bude odlišovat) od Ruska Vladimira Putina?

Vždyť Vladimir Putin je nesporně konzervativní státník. V zahraniční politice prosazuje „jestřábí přístup“, založený na vojenské síle (což mohl odkoukat i od amerických republikánů, nikoliv nutně od Stalina nebo cara Petra Velikého), v politice vnitřní potírá, v těsné spolupráci s pravoslavnou církví, „rozkladné“ liberální tendence, které prý narušují tradiční rodinu i soudržnost národního tělesa. O jeho obraz pečlivě dbají státem kontrolovaná média. Skutečnost, že svou kariéru začínal jako sovětský rozvědčík v NDR, nemůže na jeho současném konzervativním profilu nic změnit.

Ideologicky podložený projekt

A ve střední Evropě je navíc mnohem přitažlivější variantou, než by se mohlo na první pohled zdát. „Demokracie nemusí být nutně liberální. To, že něco není liberální, ještě neznamená, že to není demokracie,“ pravil v létě 2014 maďarský premiér Viktor Orbán ve svém pověstném projevu, v němž se pokusil vymezit neliberální demokracii jako novou státní doktrínu své země. Liberální demokracie totiž dle Orbána oslabuje zejména ekonomickou konkurenceschopnost daného národa, přičemž v roce 2014 podle něj „v mezinárodních analýzách“ zářily „hvězdy, jako je Singapur, Čína, Indie, Rusko nebo Turecko“. Pro okruh strany PiS byl Orbán dlouho obdivovaným příkladem, a patří-li k jeho vzorům Putin, nehledě na aktuální stav ruské ekonomiky, či Erdogan, proč by se jimi nyní neinspirovali i ve Varšavě?

„Pisizace“ Polska je tedy ve velké míře nikoliv důsledkem přechodného opojení z čerstvě získané moci, ale ideologicky podloženým projektem, jde zkrátka o putinizaci na polský způsob. Tím spíše však představuje hodně nebezpečnou a dosti závažnou výzvu pro všechny stávající evropské liberální demokracie.

Autor je politolog

LN, 6.1.2016