Polsko - stejně jako nás - stíhají přízraky minulosti. Už za pár dní tam začne platit nový lustrační zákon. Skončí tak divoký lov na bývalé spolupracovníky komunistické policie, nebo začne jeho nové kolo? To zatím nikdo neví. Lustrace se budou každopádně týkat stovek tisíc lidí. Potvrzení o "bezúhonnosti" budou muset předložit nejen politici či vysocí úředníci, ale i novináři.

Známe vaše škraloupy

Oproti původnímu návrhu zákona se paragrafy podepsané loni prezidentem týkají nejen zaměstnanců médií veřejnoprávních, ale i soukromých.

Zatímco však novináři z veřejnoprávní televize nebo rádia dostanou za pozitivní lustrační osvědčení výpověď, budoucí angažmá jejich kolegů v soukromé sféře bude záležet na jejich šéfech. Proč se jich tedy lustrace týká? Podle politiků proto, aby se o jejich škraloupu z minulosti prostě "vědělo".

Mnozí to už teď kritizují. Agentury například citovaly Ewu Milewiczovou z renomovaného deníku Gazeta Wyborcza, která o lustraci podle svých slov nepožádá, protože za novináře nemluví policejní archívy, nýbrž jejich práce. Kritici také říkají, že současná politická elita si s novináři vyřizuje účty s cílem zkomplikovat jim život.

Seznam a blamáž

Novinářské lustrace však mají i dost zastánců. Ti tvrdí, že novináři ovlivňují politickou kulturu a společenskou atmosféru víc než kdokoliv jiný. A jestliže oni sami mají na ostatní ty nejpřísnější morální nároky, měla by veřejnost minimálně vědět, jak jsou na tom s morálkou oni sami.

Jenže je téměř osmnáct let let po pádu režimu taková informace vůbec relevantní? A co s novináři, kteří sice s bývalým režimem nespolupracovali, ale chovají se amorálně nyní? Faktem zůstává, že polskou veřejnost minulost stále zajímá a reportáže o novinářích, kteří si zadali s komunistickým režimem, patří k velmi sledovaným.

V Česku se zatím hon na estébáky novinářům spíše vyhýbá. Může to být tím, že v českých médiích byla po roce 1990 generační obměna velmi výrazná a většina redakcí začínala prakticky od nuly. Skoro všichni známější novináři začali profesní kariéru až po roce 1990.

Znalci polských poměrů tvrdí, že v tom se obě země liší. V Polsku byla kontinuita mnohem větší. Má to své výhody (v devadesátých letech nechyběla v polských médiích tak jako v Česku střední a starší generace novinářů), ale i nevýhody. Každopádně v Československu neměla žádný větší dopad dnes už pozapomenutá aféra z roku 1992, kdy federální kontrarozvědka (FBIS) nechala z vlastní iniciativy vypracovat seznam pozitivně lustrovaných členů Syndikátů novinářů. Údajně to bylo tak, že jistý ostravský novinář okopíroval v pražském sídle Syndikátu novinářů seznam členů a na konspirační schůzce ho předal tehdejšímu šéfovi FBIS Štefanu Bačinskému. Kontrarozvědčíci pak žurnalisty bez jejich vědomí prolustrovali a před volbami v roce 1992 seznam předala ústavním činitelům, konkrétně tehdejšímu premiérovi Petru Pithartovi. Nakonec z toho byla jen blamáž. Ukázalo se, že až na pár výjimek (například reportéra jistého týdeníku, který na zahraničních cestách doprovázel exprezidenta Havla) šlo o neznámá jména, většinou o novinářské důchodce. Tři nebo čtyři lidé ze seznamu byli dokonce mrtví.

Novináři tak v bývalém Československu byli vůbec první skupinou obyvatel, na kterou se lovci spolupracovníků a agentů StB zaměřili. Seznam pozitivně lustrovaných členů Syndikátu byl zveřejněn ještě v době "před Cibulkou".

Kdo je to novinář

Mělo by smysl lustrovat novináře ještě dnes? Pravděpodobně nikoliv. A to kvůli starému známému dilematu, kdo to vlastně je novinář. V českých zákonech totiž definice tohoto pojmu není. Problémy s tím koneckonců budou mít i Poláci. Budou muset lustrační potvrzení odevzdat i ti, kteří napíšou do novin jeden článek do roka? Nebo se bude tato povinnost týkat i čtenářů posílajících dopisy? A jak to bude v případě lidí publikujících na internetu?

Tak pravil Jefferson

Mimochodem, loni v červenci byl v Americe zatčen a uvězněn bloger Josh Wolf, a to proto, že soudu odmítl vydat videonahrávky, které pořídil na protiglobalizační demonstraci. Na své webové stránce tvrdí, že je nejdéle vězněným novinářem v americké historii. Odvolává se na první dodatek americké ústavy a na právo zatajit úřadům své zdroje. Zkrátka tvrdí, že je novinář.

Polští blogeři budou nejspíš tvrdit pravý opak. Pro tamní demokracii to není dobrá zpráva. Jak říkal americký prezident Thomase Jeffersona: "Měl-li bych si vybrat vládu bez novin, anebo noviny bez vlády, dal bych přednost tomu druhému."

HN, 8.3.2007

Autor je novinář