Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Význam tohoto rčení zná důvěrně od 16. srpna spolkový kancléř Olaf Scholz. V Berlíně hostil předsedu Palestinskoarabské autonomie Mahmúda Abbáse – a ten se mu „odvděčil“.

Po společném jednání vystoupili oba politici na tiskové konferenci. Kancléř Scholz, budiž mu to připsáno ke cti, zareagoval odmítnutím Abbásova nesmyslného tvrzení, že Izrael je stejným státem apartheidu jako kdysi JAR, ovšem na další hostovu nehoráznost už odpovědět nestihl. Některá německá média mu mají za zlé, že se pouze zamračil, ale nic neřekl, nicméně po Abbásově skandálním vyjádření na adresu Izraele (viz níže) moderátor tiskovou konferenci ukončil. Podle některých zdrojů plánovaně, neboť se jednalo o poslední položenou otázku a odpověď na ni, což bylo předem avizováno.

Dotaz byl určen Abbásovi a týkal se toho, zda předseda autonomie plánuje omluvit se za teroristický útok proti izraelským olympionikům, k němuž došlo na letních hrách v Mnichově v roce 1972. Vraždění provedlo komando palestinských Arabů ze skupiny Černé září, což byla odnož organizace Fatah, v jejímž čele dnes Abbás stojí.

Odpověď hosta byla šokující. Abbás nejenže vraždění v Mnichově neodsoudil, ale pronesl něco neuvěřitelného: „Pokud chceme zkoumat minulost, pojďme na to. Mám 50 vražd, které Izrael spáchal od roku 1947, 50 masakrů v arabských vesnicích a městech, 50 vražd, 50 holocaustů.“ Abbás mluvil arabsky, ale dal si pozor, aby poslední slovo (holocausts – v množném čísle) pečlivě vyslovil v angličtině.

Zděšený hostitel se nezmohl na víc než jen na nesouhlasnou grimasu – a to je mu některými politiky a médii v Německu vyčítáno: že měl bezprostředně reagovat. Nestalo se, reakce přišla až později („Zejména pro nás Němce je jakákoli relativizace holocaustu neúnosná a nepřijatelná.“). Ať je ale Scholz kritizován právem či nikoli, nic nesmí zastřít skutečnost, že skandál způsobil svým vyjádřením Mahmúd Abbás a nikdo jiný. Obvinit Izrael „z 50 holocaustů“ je do nebe volající nestoudnost, drzost a sprostá lež – ba královna všech lží. Ukazuje na zvrácený způsob uvažování šéfa autonomie.

Džin byl z lahve vypuštěn a Abbás ztratil další část ze zbytku kreditu, který snad ještě měl. V Německu a ovšemže v Izraeli (jehož premiér Lapid je synem přeživšího holocaust, zatímco jeho dědeček a prababička zahynuli v německých vyhlazovacích táborech) vyvolala zmíněná slova hluboké pobouření. Ze všech vyjádření, která se po skandálu na internetu objevila, vybírám twitterový příspěvek politika CDU Armina Lascheta: „Vůdce PLO by získal sympatie, kdyby se za teroristický útok na izraelské sportovce spáchaný na olympijských hrách v Mnichově 1972 omluvil. Obviňovat místo toho Izrael z 50 holocaustů je ten nejhnusnější projev, jaký jsme kdy v německém kancléřství slyšeli.“ Myšleno samozřejmě v poválečném, demokratickém období Spolkové republiky. Slova, k nimž není zapotřebí cokoli dodávat.

Cosi dodat je ovšem nutné k Abbásovu vztahu k holocaustu, který je diplomaticky řečeno obojaký – jak se to politicky právě hodí. Jeho názorový arzenál je vskutku široký. Zahrnuje jak odsouzení této genocidy, tak její relativizaci a zpochybňování počtu obětí (ve stylu „možná šest milionů, ale možná jen několik set tisíc“). Ostatně i téma Abbásovy disertační práce z doby, kdy studoval v Moskvě, je příznačné: „The Connection Between the Nazis and the Leaders of the Zionist Movement 1933-1945“ (Spojení mezi nacisty a vůdci sionistického hnutí v letech 1933 až 1945).

Právě jeho vztah k holocaustu klade otazník nad jeho důvěryhodností a upřímností; v Berlíně byl tento otazník drsným způsobem zvýrazněn. Odtud je ovšem jen krůček ještě k jednomu otazníku. Nakolik je důvěryhodný ve věci urovnání vztahů s Izraelem, nakolik upřímná je jeho snaha o mír, nakolik mu můžeme věřit, že odmítá protiizraelský terorismus, když uvězněným teroristům a pozůstalým po zlikvidovaných teroristech vyplácí měsíc co měsíc tučné odměny (o původu peněz darmo mluvit).

Mahmúd Abbás je tím vrcholným politikem palestinských Arabů, na kterého Západ spoléhá, že konečně opět uráčí opět usednout s Izraelci k jednacímu stolu (jinak by nebyl váženým hostem v Berlíně). Zatím marně. Jeho poslední hanebné vyjádření na adresu Izraele ovšem ještě víc rozšířilo propast mezi oběma stranami. (Premiér Lapid: „Historie mu to nikdy nezapomene.“)

S litostí musíme konstatovat, že nikoho lepšího zatím palestinští Arabové nemají. Bohužel.