Jistou nelibost v části českého mediálního prostoru vyvolala v podstatě letmá zmínka publicisty Jana Zieglera o Pinochetovi obsažená v jeho článku „Rozpočtové škrty musí být brutální, nastal čas pro českého Pinocheta?“. Přenesla i do Neviditelného psa, jak je patrné z článku Jana Bartoně „POLEMIKA: Pinocheta nepotřebujeme ani omylem!“.

Překvapilo mě, jak málo stačí k tomu, aby mnozí lidé podlehli málem hysterii: stačí napsat příjmení Pinochet. Přitom J. Ziegler jasně uvedl, že „nechce zlehčovat zločiny za jeho éry“ a dodal: „Můžeme si o chilském diktátorovi myslet, co chceme…“, čímž nechává hodnocení jeho této osobnosti otevřené.

Osobně jsem pochopil Zieglerovo „pinochetovské vyjádření“ (příslušný odstavec, v němž je zmíněn) jako jistou nadsázku a zkratku, protože všichni víme, že v demokracii se vláda nemůže nezodpovídat parlamentu, byť jsou situace, kdy si mnozí právem posteskneme: „Je škoda, že tomu tak není.“ To by ale bylo popření demokracie. V jednom z pozdějších doplňujících vysvětlení J. Ziegler uvedl, že mu ani tak nešlo o A. Pinocheta, jako o působení ekonomů patřících mezi tzv. Chicago Boys, kteří se podíleli na nápravě hospodářství rozvráceného za vlády marxistického prezidenta Allendeho a kteří mohli v Chile působit díky A. Pinochetovi a spol. Zde krátká odbočka. Pokud u nás „ani omylem“ nepotřebujeme A. Pinocheta, neznamená to, že bychom nepotřebovali ekonomy formátu „chicagských chlapců“. A o to, myslím, J. Zieglerovi v principu šlo.

Potěšilo mě, že se v diskusi pod článkem Jana Bartoně objevily i názory na A. Pinocheta, které nejsou zdeformované komunistickou propagandou; ta A. Pinocheta vykreslila jako ztělesněného ďábla v generálské uniformě – a mnozí ho tak vnímají dosud. Pozorujeme u nich jednoznačně negativní názor hraničící až s posedlostí.

Ovšem my na pravici, já, J. Ziegler a z významných osobností Margaret Thatcherová nebo u nás Václav Benda blahé paměti, nahlížíme na bývalého prezidenta Pinocheta poněkud jinak.

Kdysi jsem se zabýval tím, kolik bylo v Jižní Americe vojenských převratů za posledních sto let; napočítáme jich desítky a řadu z nich i z doby, kterou pamatujeme. Ovšem mezinárodní levicové propagandě se rafinovanou kampaní podařilo dostat do popředí především ten Pinochetův, protože její ideál, marxistický převrat a přechod k levicové totalitě v čele s ikonou S. Allendem, vzal za své. Ne všechny puče se obešly - bohužel - bez obětí na životech a tomu nikdo příčetný tleskat přirozeně nemůže. A neudělal to ve svém článku ani J. Ziegler. Férově je nutné dodat, že oběti měly i puče v jiných jihoamerických zemích, ale o těch se téměř nemluví.

V době chilských událostí (1973) mi bylo sedmnáct let. Měl jsem tedy dost rozumu a díky některým západním pramenům dostatek informací, abych se mohl v tomto dramatickém momentu chilských dějin patřičně orientovat. Okamžitě jsem pochopil – a tento názor držím dodnes -, že zásah armády byl nutný v zájmu ochrany země před komunistickým morem. Nad některými negativními jevy, které Pinochetovu operaci provázely, nemohu než vyjádřit politování. Nicméně s vědomím: kdyby se v Chile etablovala levicová diktatura, byly by mezi jejími oponenty, a dokonce i těmi, kdo by nebyli ochotni tančit tak, jak by nový režim přikázal, oběti rovněž, jen by jich bylo podstatně víc. Příkladů z komunistického světa je bezpočet: rudý teror v SSSR a jeho evropských satelitech, na Kubě, v pevninské Číně, Kambodži, Vietnamu a řadě dalších zemí.

Jako pravicově smýšlející člověk považuji za jednu ze svých politických ikon Margaretu Thatcherovou, která shodou okolností měla ze dvou důvodů co relevantního říci ke generálu Pinochetovi. Jednak byla v době osvobození Falkland po argentinské agresi (1982) premiérkou Spojeného království, jednak jí poskytla příležitost jasně se vyjádřit ona nebetyčná hanebnost, kterou bylo skandální zadržení A. Pinocheta v Londýně v říjnu 1998 britskou policií a jeho umístění do domácího vězení. Stalo se tak za vlády labouristů (premiér Tony Blair) na žádost třetí země (!), konkrétně aktivistického levicového španělského soudce Baltasara Garzóna (kterému bylo později, v roce 2012, soudně zakázáno působit jedenáct let ve španělské justici; důvodem bylo překračování pravomocí a používání nelegálních vyšetřovacích metod).

M. Thatcherová hanebné zadržení A. Pinocheta nesla velice těžce, a to nejen proto, že bývalý chilský vůdce přijel do její země na léčení jako vážený host a senátor (!), tedy na diplomatický pas. Její oprávněné rozhořčení mělo důvody netoliko formální, ale i politické a pohříchu i elementárně lidské.

Rok po zadržení Pinocheta na britské půdě vystoupila M. Thatcherová na konferenci Konzervativní strany v Blackpoolu, bylo to 6. října 1999, a zde dala průchod svému spravedlivému rozhořčení. Z jejího obsáhlého projevu vybírám to nejpodstatnější.

Expremiérka začala tím, že Chile je nejstarším přítelem Británie v Jižní Americe. Vazby obou zemí jsou velmi těsné a datují se od doby, kdy admirál Cochrane pomohl osvobodit Chile z represivní španělské nadvlády. „Musí se obracet v hrobě, když vidí, že Británie podporuje arogantní španělské vměšování do chilských záležitostí,“ zdůraznila.

Připomněla, že A. Pinochet byl věrným a skutečným přítelem Spojeného království v době, kdy Argentina obsadila Falklandské ostrovy. Sloužila v té době, jak již uvedeno, jako předsedkyně vlády a uvedla, že na výslovný pokyn A. Pinocheta a s nemalým rizikem poskytlo Chile velmi účinnou pomoc. Řekla, že nemůže prozradit všechno (moudrý přístup k vojenským záležitostem – LS), ale zmíní jednu příhodu.

„Během války o Falklandy velel chilskému letectvu otec senátorky Evelyn Mattheiové, která je tu dnes večer s námi (přítomni byli členové Chilského hnutí za usmíření - LS). Poskytl nám včasné varování před argentinskými leteckými útoky, což umožnilo uskutečnit patřičná obranná opatření. Hodnota této zpravodajské pomoci se plně vyjevila poté, co byla zastavena. Jednoho dne, v závěru konfliktu (skončil 14. 6. 1982 – LS), musel být chilský radar dlouhého dosahu z technických důvodů vypnut. Toho dne – úterý 8. června, datum, které se mi vrylo do srdce – argentinská letadla zaútočila a zasáhla vyloďovací plavidla Sir Galahad a Sir Tristram s těžkými ztrátami.“ (Galahad byl zničen zcela, Tristram poškozen, ale po opravě se vrátil do služby – LS). Expremiérka doplnila, že ve válce o Falklandy přišlo o život na 250 britských vojáků, nicméně bez prezidenta Pinocheta by jich bezpochyby bylo mnohem víc. „Všichni máme vůči němu a jeho zemi velký dluh. A jak se rozhodly úřady labouristické vlády ho splatit? Řeknu vám to. Spoluprací na soudním únosu senátora Pinocheta.“

A. Pinochet nakonec do Španělska vydán nebyl a v březnu 2000 mu byl povolen návrat do vlasti. To ovšem M. Thatcherová nemohla v říjnu 1999 vědět, a proto varovala před nespravedlivým monstrprocesem, který by Pinocheta ve Španělsku čekal. Byla toho mínění, že „šance na to, že se Pinochetovi dostane něčeho, co by bylo možné v Británii označit jako spravedlnost je minimální, v neposlední řadě proto, že klíčoví svědci jeho obhajoby riskují okamžité zatčení, jakmile vkročí na španělskou půdu. Plánuje se tam politický proces s předem stanoveným výsledkem – pomalou smrtí v cizí zemi“.

Těší mě upřímně, že na to, co se dělo kolem A. Pinocheta, včetně jeho hanebného zadržení v Británii, jakož i deformovanou interpretaci jeho vládnutí, mám totožný názor jako M. Thatcherová. Ano, šlo a jde o pomstu mezinárodní levice. A. Pinochet měl být podle expremiérky souzen především za to, že komunismus v jeho zemi prohrál. ve své zemi. Levice mu nemůže odpustit, že nepochybně Chile zachránil a pomohl zachránit Jižní Ameriku. (Není těžké si představit, jak by si světový komunismus v čele s Kremlem brousil zuby na okolní země, kdyby se Chile stalo levicovou totalitou – LS.) K tomu M. Thatcherová uvedla: „Mým slovům věřit nemusíte. Místo nich si poslechněte prezidenta Aylwina, Pinochetova demokraticky zvoleného nástupce a jeho častého oponenta: ´Allendeho vláda plánovala s pomocí ozbrojené milice disponující obrovskou vojenskou silou nastolit komunistickou diktaturu´.“

Podobnost s únorem 1948 v Československu nikoli náhodná, dodávám já.

Expremiérka jasně řekla, že Pinochet zastavil nástup komunistické diktatury. A připomněla to, co mezinárodní levice nechce vidět: že se Chile změnilo z chaotického kolektivismu na modelovou ekonomiku Latinské Ameriky. Že za jeho režimu se zlepšila možnost bydlení, lékařská péče, klesla dětská úmrtnost, prodloužila střední délka života a byly zahájeny vysoce účinné programy proti chudobě. (Jako člověk vyrůstající v komunistickém režimu bych dodal, že v Chile přestali ztrácet čas nesmyslným experimentováním se socialismem, který jako systém stejně nefunguje, ale začali se zabývat reálným každodenním životem – s lehkým humorem: nikoli schůzování, ale tvrdá práce – LS.) Podstatné je také to, že Pinochet nakonec dovedl zemi zpět k demokracii a když v referendu o setrvání v čele státu prohrál (PROTI 56 %, PRO 44 %), výsledek respektoval a zemi předal demokraticky zvolenému nástupci, křesťanskému demokratu Patriciu Aylwinovi.

Na samotný závěr jsem nechal záležitost nejožehavější. K úvaze a vážné debatě na téma o A. Pinochetovi dávám tuto Thatcherové tezi, připomínám, že vyslovenou v roce 1999: Pokud by A. Pinochet měl být souzen za všechno, co se za jeho vlády stalo, pak i pánové Blair (tehdejší britský premiér) a Straw (tehdejší britský ministr vnitra) by měli přijmout trestní odpovědnost za vše, co se stalo v každé věznici a policejní stanici po celém Spojeném království – a pak by měli být vydáni do Španělska, aby se tam zodpovídali.

Jeví-li se to v případě T. Blaira a J. Strawa jako absurdní, proč se to v principu nejeví jako stejně absurdní v případě A. Pinocheta? Jistě, pokud by demokratický chilský režim a jeho justice postavila bývalého prezidenta před spravedlivý soud, nemohli bychom proti tomu namítat zhola nic. Byla by to výsostná věc samotných Chilanů. Jen by přitom nikdo, nikdy a nikde neměl zapomínat, že A. Pinochet a armáda zachránili zemi a patrně i část Jižní Ameriky před komunismem. Ono úplně stačí, že svět je nucen dívat se na jednotlivé levicové výstřelky, až už ve Venezuele, Bolívii či jinde.

Kdyby otázka stála takto: Allende, nebo Pinochet, pro koho byste se rozhodli? Já pro Pinocheta.