neboli Na okraj jedněch voleb

Tak jsme včera měli u nás v Hannoveru volby. Tentokrát jen do místního zastupitelstva, což by českého čtenáře nemuselo nijak zvlášť zajímat a také bych ho s tím neotravoval, kdyby neskýtaly ukázkový příklad toho, kam až stačil poklesnout hrdý pojem demokracie.

Jezdím na kole po ulicích, míjím plakáty, na každém sebevědomě se zubící partajní činitel – můj nebožtík dědeček by řekl, že se směje jako Mikeš na jelito – a co všechno neslibují: tady jeden že vytvoří nové pracovní příležitosti, tamhle druhý se hodlá zasadit mladým lidem o levnější bydlení, třetí jim dočista chce poskytnout všechny šance světa, čtvrtý se postará o větší počet míst v dětských školkách, pátý se ponosuje, že dá uklidit ty hromady svinstva z příkopů (pozastavit se nad skutečností, že ještě před nemnoha lety byly příkopy a kraje cest svinčíku prosté a dnes jím jsou zavalené, jest partajnímu činiteli neradno; mohl by si nasadit psí hlavu xenofoba). Další a ještě další usměvaví strýčkové nabízejí vyšší platy učitelům, víc bezpečí na ulicích... krucinálhergot, abych neklel! Půl století už dřepí sociální demokraté na hannoverské radnici a Zelení nejmíň polovinu toho času; proč, mordyje, nezařídili všechny ty krásné věci už dávno? Proč s nimi museli čekat zrovna na tyhle nijak zvlášť převratné volby?

Inu proč. S jistotou lze předpovědět, že okamžikem uzavření volebních lokálů nezůstane z veškerých slibů ani pára a partajníci to budou mydlit po starém zvyku až do příštích voleb, kdy se vytasí s týmiž nebo ještě tupomyslnějšími sliby. Neboť není smyslem pokleslé demokracie zájem veřejnosti, nýbrž zajištění poslaneckých sesliček na dalších pět let; a tu je třeba oslovit vrstvy veřejnosti co možná prosté a nejprostší, jediné, které se dají ovlivnit plakátovými úsměvy a k zapomenutí předurčenými sliby. Vrstvy inteligentnější, vytvoření vlastního názoru schopné, se na tuto utrápenou vějičku nalapat nedají, pročež jsou pro partajního činitele nezajímavé. Co s tím? Je ještě nějaké co s tím, aby se z pokleslé, sesličkové demokracie znovu stala soutěž návrhů a koncepcí, z nichž voličstvu nejpřijatelnější se až na další stává zákonem? Ne že by voličstvo nemohlo hlasovat nerozumně; pocítí však následky svého nerozumu a poučí se. Demokracie toho titulu hodná je poučitelná. Demokracie sesličková, demokracie od voleb k volbám na omylech trvá, i kdyby se měla zhroutit klenba nebeská.

Ale zpátky k otázce: co s tím. Jsem takový zpátečník, že bych navrhoval nikoli vykročit rázně vpřed, jak jest obyčejem tohoto pokrokového času, ale pohledět do minulosti až k bodu, kdy demokracie opustila cestu lidské kvality, stavši se vládou lidského průměru a dalším nevyhnutelným vývojem podprůměru. V poměrně nedávné době by se takové body našly dva. S velkou slávou bylo vyhlášeno snížení volebního věku z osmnácti let na šestnáct... no, rozhlížeje se v místnostech sněmovních nikoho odhadnutelně šestnáctiletého jsem nespatřil, ale záměr je zřejmý: nalapat dušičky do partajních hrníčků dřív, než si stačí vytvořit vlastní názor. Paním a slečnám bych do toho nechtěl mluvit, z vlastní zkušenosti ale vím, že mužský dobře do čtyřiadvaceti není zralý občan, nýbrž vyjevené tele; jelikož však demokracie potřebuje jistou záuční dobu, navrhoval bych sejít se u jedenadvaceti. Pak by mohla být soutěží myšlenek a ne lapačkou na ptáčky, zelené zobáčky.

Mimochodem: třebaže jsem dával pozor, z žádného plakátu na mě nezírala státnicky oduševnělá tvář paní Merkelové. Je to divné. Mohou si její zastánci samým obdivem a věrností hubičky roztrhnout, na plakát ji ale nedají; že by pozbyla vlastností účinného reklamního taháku? Také jsou všechny ty sliby dost na jedno brdo, ani se netřeba dívat, jméno které partaje pod nimi stojí. Nejožehavější otázku současnosti, uprchlický problém, pomíjejí všechny, totiž až na jednu; tu však řádný partajní profesionál nebéře na vědomí, cedě koutky úst cosi o populistech. Připomínáť dnešní politická scéna krajinu krátce před zemětřesením: v půdě se dělají trhlinky, ručičky seismigrafů se vychylují, vznešené panstvo se však nedá vyrušit z pohody, až se země otevře a pohltí je. Jest si jen přáti, aby pouze je, obávám se však, že tomu přání nevyhoví. Za bláznovství menšiny musí zaplatit všichni, tak tomu v dějinách vždy bylo, jest a ještě bude.

Jsme ale svědky i druhé a řekl bych, perfidnější lapačky. Četl jsem nedávno vážně míněný návrh německé strany sociálně demokratické, aby uprchlickému dorostu bylo přiznáno státní občanství hned od narození ... jak tomu nerozumět! Domácí populace stárne a přibývajícím věkem ubývá náklonnosti k socialistickým ideám; aby se ten deficit vyrovnal, je třeba zalovit v řadách uprchlíků, o nichž lze předpokládat, že stavše se voliči dají přednost partaji, od níž se mohou nadít kypřejších sociálních dávek, dětských a jiných příplatků a doplatků, až se nakonec život na podpoře vyplácí víc než níže kvalifikovaná práce. Jelikož tu muziku navíc tvrdí intelektuální elity, to se ví že ne z pravého přesvědčení, ale že je tak povznášející roztáčet se co duch spravedlivý, nad nízkost měšťáckého davu povznesený, má proti sobě střízlivě uvažující občan trojalianci podpůrců zelených zobáčků, po lahodnějším živobytí toužících migrantů a intelektuálních snobů.

To je slepá ulička, z níž bude nesnadno najít cestu ven. Nesnadno, ne však nemožno. Vím, že si zahrávám s iluzemi, ale přece jen: někdy koncem devatenáctého století došla naplnění jakobínská zásada naprosté rovnosti, ve věcech volebních obzvláště. K tomu asi nemělo dojít, tím se demokracie stala vládou průměru až podprůměru, jak předesláno. Rovnost všech se všemi je ale nálezek lidský, příroda jej nezná; i bylo by záhodno a občanské společnosti prospěšno navrátit se k systémům, jaké byly pravidlem před uzákoněním rovnostářských představ. K volbám tehdy opravňoval odvod daní od určité výše, postavení otce rodiny i jiná kriteria, o nichž by neškodilo pouvažovat i dnes. Není rozumného důvodu, proč by člověk hodnoty vytvářející a daně platící měl být postaven na roveň tomu, kdo k společnému dílu halířem nepřispěje.

Nepředstavitelné, že ano. Zarouhal jsem se posvátnostem času, za což bych před pár stoletími mohl být upálen. Dnes už mohu být leda vyhlášen za podivína, přece jen je znát jakýsi pokrok. Asi je třeba měřit všechny pokroky i nepokroky v celé kontinutitě přítomnosti, minulosti i co možná nepředpojatého náhledu do budoucna, abychom dokázali pochopit, že čas nestojí, co je posvátností dnes, tomu že se budou lidé smát za dvacet, za padesát let stejně jako my se dnes smějeme posvátnostem našich dědečků a pradědečků. To jsem se ovšem dostal daleko od těch hannoverských voleb, avšak jak již naznačeno, souvisí v přírodě i v dějinách lidských všechno se vším, tudíž i ty volby s jejich plakátovými úsměvy a duchaprázdnými sliby. Budoucnost je partajníkům omaže o čenichy, a nemusí to trvat ani moc dlouho. Bohužel je spolu s nimi omaže i nám ostatním, jsouť dějiny zatraceně nespravedlivé zařízení.

Hannover, 12. září 2016