Vypukl znamenitý blázinec v německé politice, že je radost si z ní utahovat. Inu, to je tak, když si volení zástupcové lidu usmyslí vyloučit z politické debaty nejnaléhavější téma současnosti a z politické soutěže jedinou sílu, mající dost kuráže se jím zaobírat. Oním nejnaléhavějším tématem, jak zajisté netřeba dlouze vysvětlovat, je uprchlická záplava, přivalivší se na nic netušící Evropu – či spíš sakramentsky tušící, ale spíš lidem obecným než politickými profesionály a tón udávající intelektuální elitou. Onou výše zmíněnou sílou pak je strana AfD (Alternative für Deutschland), jíž tradiční partaje nemohou přijít na jméno, všemožně ji peskujíce, mezi populisty a pravicové (jaké jiné) extremisty ji štítivě odsouvajíce. Avšak německý občan není takový trouba, za jakého ho partajní velmožové mají, a vystavil jim účet. Doposud bezkonkurenční strana CDU paní kancléřky Merkelové pozbyla v nedávných volbách 8,6 procent hlasů, kdežto opovržené AfD jich 7,9 procent přibylo; na německé poměry docela pozoruhodné zemětřesení, jež nelze opomenout nebo se z něj nějak šikovně vymluvit. K tomu se socialistická partaj SPD, obdrževši svůj 5,2procentní záhlavec, uraženě stáhla do opozice; i začalo být nejisté, z čeho ukout rozumnou… nebo třeba i nerozumnou, ale aspoň nějakou vládu.

Jelikož nezbedná AfD nepřichází v úvahu, zbyly k tomu účelu už jen tři partaje, podle svých erbovních barev černá CDU, žlutá liberální FDP a zelení Zelení. Že takto poslepovaná koalice nemůže fungovat, ani kdyby z dopuštění božího vznikla, to jsem z daných okolností dokázal odvodit dokonce i já sám; a jest mi podivno, že v ni merkelistická politika skládá jakési naděje, udělivši jí už předem titul Jamajská dle vlajky jedné karibské republiky. Ale nevznikla. Do stanoveného termínu ne a do prodlouženého (neděle 19.11. 18.30) rovněž ne. „Je lepší nevládnout vůbec než vládnout špatně,“ okomentoval ten výsledek předeseda strany FDP Christian Lindner. Nějaké nové pokusy bych ovšem nevylučoval, ale i tak se výsledek bude podobat dvěma herkám, zapřaženým do káry jedna zepředu, druhá zezadu a táhnoucí ji každá jinam, což nemůže vydržet ani sebepevnější kára. Ne, ta naděje je jalová, což, řekl bych, musela vědět i paní kancléřka Merkelová, protože ať je, jaká je, hloupá není. Nic, vytvoření koalice jest odloženo ku dni svatého Dyndy. Co ale místo toho? Zbývá nějaké řešení?

Mluví se, poněkud ostýchavě, ale přece, o posledním východisku z patových situací, jímž jsou mimořádné volby. Nu, netřeba darů věšteckých k předpovědi, že výsledkem by byl další propad kancléřčiny CDU a další posílení nemilované AfD; reputace paní Merkelové je sice už dosti pošramocená, ale svůj vliv na německou politiku si zatím podržela, i jest pravdě nepodobno, že by se takováto alternativa stala skutkem. Daleko pravděpodobněji se jeví tzv. Velké koalice, v níž by se jakkoli neochotně a za mnoha výhrad sloučila kancléřčina CDU se sociálními demokraty, vystoupivšími z uražené opozice. Takové úvahy už německými medii také proběhly a sama sociálně demokratická partaj by jich nebyla vzdálena, ne však bezpodmínečně: velkou koalici tedy ano, ale bez Merkelové, prosím pěkně. Neboli, kruť to jak kruť, dnové slávy oné sebejisté dámy se zdají chýliti ku svému konci. Pokusme se dobrat příčin toho jevu.

Něco naznačil už den pátého září 2015, kdy paní kancléřka o vlastní vůli a bez konzultace v parlamentu aniž kdekoli jinde otevřela hranice nekontrolovanému přívalu uprchlíků. Ponechme stranou dostatečně známé důsledky toho rozhodnutí a zaměřme se na hlubší důvod jejího kroku, tak zjevně odporujícího zvyklostem demokratického státu. Je snadno k pochopení: ve všeobecné euforii po stržení berlínské zdi kancléř Helmut Kohl, jejž si jinak velice vážím, nechal paní Angelu vystoupit do vlivných politických sfér sjednoceného Německa, nevzav v úvahu její minulost co vysoké funkcionářky komunistického Svazu mládeže FDJ (vedoucí referátu pro agitaci a propagandu). No, a jak lidová moudrost praví, čím hrníček navřel, tím zatouchá; i přinesla si paní Angela svou navřelost s sebou, aniž to někomu zvlášť vadilo. Stačilo že se dala vidět v nějaké demonstraci proti Honeckerovu režimu, stojícímu už beztak před rozpadem, a cestu do vysokých gremií demokratického Německa měla otevřenou. Ostatně nejen ona.

To nemohlo dopadnout dobře, a také nedopadlo. Uplatňovala paní Merkelová navyklé móresy z komunistických časů i v úřadě kancléřském, do nějž byla takto neprozíravě povýšena. Jmenujme si je: intrikánství, projevivší se vystrnaděním všech v jejím okolí, v nichž ať důvodně či bez důvodu spatřovala mocenskou konkurenci, čímž se z původně měšťansky pravicové strany CDU stala omáčka bez chuti a zápachu, v níž plave houfek měkkýšů stejně bezvýrazných jako současná CDU sama. Zato se dají dobře ovládat. Touha po moci… a ještě spíš pevné přesvědčení každého se samovládnými sklony, že moc nad společností mu ze samého principu náleží. Neochota přiznat chybu, a když už, na půl huby a není-li opravdu vyhnutí. I když, nutno doznati, navařil si německý občánek svou polovinu té kaše sám, opájeje se vyčpělými iluzemi a neochoten naslouchat signálům doby. Vyšla zmerkelizovaná CDU z voleb sice notně pohublá, ale pořád ještě na prvním místě; ze zvyku či z pohodlnosti občánek nepostřehl, že už nevolí stranu Kohlovu a Adenauerovu, nýbrž jakýsi nedefinovatelný útvar v přímém rozporu s jejich odkazem. Ono vůbec trvává občánkovi dlouho, než rozpozná slova Mene Tekel, psaná písmem ohnivým na stěně domokratického státu. Abych pořád nebušil do Němců a do Německa, nebylo tomu jinak ani v národě českém onoho tragického mezidobí let 1945 až 1948, kdy mohl předpovědět uchvácení moci komunisty každý, kdo oči a uši měl, jak sám dobře pamatuji ze dnů mládí mého.

Snad tedy můžeme stanovit pravidlem, že občánkův postřeh je vždy o něco pozadu za událostmi; a jde jen o to, jsou-li následky neprozíravosti ještě odčinitelné, nebo spadla klec definitivně. Doufám tudíž v Bohu, že základy německé demokracie jsou za toho pomalu už tři čtvrtě století dostatečně pevné, než aby je mohla zvrátit jedna v sobě zakochaná dáma, již uštěpačné huby nikoli bez důvodu titulují Honeckerova pomsta. Co by se pak týkalo zemí českých, jak tak pozoruji všelijaké pány na tamní politické scéně, nebyl bych si s ukotvením v demokracii tak úplně jist. Avšak to by byl námět jiné úvahy.

Hannover, 19. listopadu 2017