Konstatuji, že nejsem úplně sám, kdo porovnává vývoj v Čechách a ve Švédsku. Zaznamenávám časté zmínky o Švédsku v českém tisku.

Jsou to dva vyspělé industrializované státy s přibližně stejným počtem obyvatel, ale s velmi odlišným řešením podobných problémů. Pro mne jako rodilého Čecha žijícího již 52 roků ve Švédsku je velmi lákavé takové věci srovnávat. Díky internetu mohu sledovat stejné události jak v českém, tak i švédském tisku. Teď v období covid-19 zvolily tyto státy velmi odlišné strategie na potírání pandemie, ale jedna je horší než druhá. Budoucnost ukáže, která z nich byla více nevydařená.

Zde si musím dovolit malou odbočku. Moje manželka, původem z Finska, je až únavná zdůrazňováním finských úspěchů. Jejich premiérka, třiatřicetiletá Sanna Marin, se svou vládou sestávající z 12 žen a 9 mužů provedla Finsko úskalími pandemie zatím s nejlepšími výsledky v Evropě, s nejnižším počtem nemocných, mrtvých a s nejnižším ekonomickým propadem. Držme jí palce. Manželka zdůrazňuje, že toto je ta nová generace politiků, která budí optimismus. Podobnou političkou je také sociální demokratka Yacinda Ardern na Novém Zélandu. Finsko, které je pro nás Švédy asi kulturně nejbližší zemí, musilo všechna léta snášet jistou švédskou nadřazenost. „Švédsko bylo ve vývoji vždy o krok vepředu.“ Dnes se nám to vrací i s úroky.

Toto ale není moje parketa. Chtěl jsem se ve svém příspěvku zmínit o švédských předsudcích, se kterými se v Čechách a v českém tisku setkávám.

Stručně se představím. Nejsem politolog, ale postarší stavební inženýr. Dnes pracuji jako poradce mladým inženýrům v projekční firmě Ramboll a jako externí asistent na Fakultě architektury.

Jako bývalého uprchlíka mne velmi zajímají následky přistěhovalectví a migrace na vývoj Švédska.

Ve svém volném čase často navštěvuji ty segregované čtvrti, kterých je tu ve Stockholmu celá řada, a pokouším se vypátrat, kde se stala chyba. Se zájmem sleduji snahy úřadů vylepšit situaci v těchto čtvrtích.

Nejcennější informace ale dostávám od svých mladých inženýrů, kteří v těchto čtvrtích často vyrostli.

Odhaduji, že 10 % našich inženýrů pochází ze Středního východu. Mezi mladými inženýry, se kterými spolupracuji, je to procento mnohem vyšší.

Švédská společnost a švédská ekonomika by bez migrantů nefungovala. Je to vidět v mém oboru stavebnictví. Ještě více je to zřejmé ve zdravotnictví. Stačí navštívit nějaké zdravotnické středisko. Hledal jsem o tom spolehlivá čísla, ale nenalezl. Jen Svaz lékařů informuje, že ve Švédsku je cca 30 % lékařů cizinců. Je zde celá řada lékařů z Iráku, Sýrie, i lékařů z Čech. Asi jim Švédsko nabízí lepší podmínky. Naprosto největší počet cizích lékařů je z Íránu.

Švédsko přijímá uprchlíky již od počátku 40. let, nejprve z hroutící se Velkoněmecké říše, později ze všech neklidných koutů světa. K nim posléze přibyly statisíce migrantů, kteří sem přišli za prací. Rostoucí švédský průmysl stále volal po pracovní síle. Odhaduji, že dnes má nejméně třetina Švédů příbuzenský vztah s nějakým cizincem. Zkušenosti s migrací jsou pozitivní, zvláště když se lidé s migranty seznámí. To vykresluje i fakt, že nacionalistická strana Švédských demokratů, která je vůči migraci negativní, nezískala ve volbách více než 17 %. Na druhou stranu je nutné dodat, že většina obyvatelstva a všechny velké politické strany, sociální demokraté i konzervativci, si už nepřejí ten obrovský nával uprchlíků z podzimu 2015 (170 000). Ta silná vlna přeplnila segregované čtvrti, které tu ale byly již předtím. Uprchlíci se posílali také na venkov do vylidňujících se obcí, kde bylo dosti prázdných bytů, ale nedostatek pracovních příležitostí i pro Švédy. V obou případech velmi nevydařená integrační politika.

Švédsko bude nadále přijímat uprchlíky, ale jen ty, kteří jsou v opravdovém nebezpečí, tedy značně menší počet. Odhaduje se, že to nebude více než 20 000 ročně, což prý odpovídá přijímání uprchlíků v ostatních zemích Skandinávie a v Německu.

Nejpalčivějším problémem dnešního Švédska je beze sporu zvýšená kriminalita v segregovaných čtvrtích a jejich okolí. Snížit z úsporných důvodu počet policistů, někdy kolem roku 2008, bylo nešťastné rozhodnutí. Dnes jsou si toho všichni politici vědomi. Vychovat nových 10 000 policistů, což vláda rozhodla, ale chvíli trvá.

Zákony se zásadně zpřísnily. Policie má dnes také možnost umisťovat bezpečnostní kamery, kde uzná za vhodné. Povolené je i odposlouchávání telefonních hovorů.

Policie také změnila taktiku. Minulý podzim shromáždila v Malmö větší množství policistů z celé země. Začala postupovat velmi rezolutně. Celá řada podezřelých byla zadržena, byly provedeny četné domovní prohlídky. Výsledky byly nad všechna očekávání. Ani jeden výstřel, ani jeden výbuch, ani jedno hořící auto po tu dobu, kdy tato akce probíhala. Mnoho gangsterů sedí v base a ti ostatní se hodně přikrčili. Několik málo policistů navíc dělá zázraky. Bohužel se tato akce v létě ukončila. I policisté musí mít nárok na dovolenou.

Výsledek této akce naznačuje, že až budeme mít těch 10 000 extra policistů, bude problém s bezpečností podstatně menší. Do „vyřazených čtvrtí“ nebudou jezdit policejní hlídky ve dvou autech, ale policisté tam budou chodit po ulici. Doufám, že to budou hlavně policisté s kořeny v Somálsku nebo Afghánistánu. Ti se tu ukazují jako velice úspěšní. Nepotřebují rozsáhlé speciální kurzy o psychologii a mentalitě obyvatel v těchto čtvrtích. Oni v nich často vyrostli.

Tyto segregované čtvrti budou Švédsko trápit ještě mnoho roků. V Dánsku je jich stejně, možná i více a v Americe ještě více. Žádná z těchto zemí se ještě nezhroutila.

Naprostá většina uprchlíků a přistěhovalců ale žije smíchaná se Švédy v normálních stockholmských čtvrtích. V takových čtvrtích také žijí dvě z mých dospělých dětí, a tak s tím mám trochu zkušenosti. Funguje to dobře. Tam vidím, jak se všichni přistěhovalci snaží co nejrychleji pochytit švédské zvyky a být akceptováni. Já jsem to také tak dělal, když jsem do Švédska před 50 lety přišel. Ano, to je ten nejlepší způsob integrace. Ti, kteří se nechtějí integrovat, bydlí v těch v segregovaných čtvrtích.

V některých odpovědích na mé články čtu názory, že „ty hordy muslimů se nikdy nemohou přizpůsobit“. Ten názor je v Švédsku zcela nepochopitelný. Každý musí dostat šanci.

Můj nejschopnější mladý inženýr je Tádžik narozený v Kábulu. Před 22 lety vybralo UNHCR jeho matku a tři bratry z uprchlického tábora jako kvótové uprchlíky do Švédska. Vyrostl v jedné segregované čtvrti, vystudoval ve Stockholmu a v Singapuru. Dnes je asi největším švédským expertem na výpočetní metodu „FEM design“ a zastupuje Švédsko na mezinárodních konferencích na toto téma. Mimo to se u něj objevilo mimořádné pedagogické nadání, a tak je ve věku 30 let vyhledávaným přednášejícím ve svém oboru. Já jsem docela pyšný na naše přátelství.

Jiným příkladem člověka, který dostal šanci, je bosenský Rom, který vyrostl v té nejsegregovanější čtvrti v Malmö – v Rosengårdu. V dětství neměl daleko ke kriminalitě, která je tam častá. Místní fotbalový trenér objevil jeho nadání a zcela změnil jeho životní dráhu. Když jsem vloni cestoval po Barmě a při otázce, odkud přijíždím, jsem odpověděl „Sweden“, viděl jsem, že to lidem vůbec nic neříká. Když jsem ale vyslovil „Zlatan Ibrahimovic“, všem se rozzářily oči a hned věděli, o co jde. Zlatan, dnes nejznámější Švéd.

To jsou dva hoši, kterým dalo Švédsko šanci a oni ji mnohokrát vrátili.

Někdo ze čtenářů mne kritizoval, že jsem se nezmínil o islámu.

Ve Švédsku žije asi 800 000 - 1 000 000 osob pocházejících z muslimských zemí. Nikdo neví, kdo je muslim, registrace náboženské příslušnosti je ve Švédsku zakázaná již od 30. let, kdy se chtělo zabránit antisemitismu.

Wikipedie informuje, že asi 190 000 muslimů praktikuje muslimské náboženství. To asi souhlasí. Vychází z informace o státních podporách všem náboženským organizacím. Neviděl jsem žádného nábožensky založeného Íránce, ti jsou ještě více sekularizovaní než Švédové. Uprchli před íránskými ajatolláhy. Nepotkal jsem žádné praktikující Bosňáky a u Kurdů se jejich náboženství omezuje asi jen na slavení Eid al-Fitr (Svátek přerušení půstu, zakončení ramadánu), který funguje trochu jako naše Vánoce; rozdělování dárků a pamlsků. S dvěma výjimkami jedí všichni mi kolegové ze Středního východu vepřové a pijí pivo.

Pro pravověrné sunnitské muslimy jsou největším ideologickým protivníkem šíitší muslimové a ne křesťané. Ani sunnité nejsou ale příliš jednotní. Když jsem se asi před šesti lety ptal ve čtvrti Rinkeby jednoho Bosňáka, kde se tu má stavět ta mešita, o které se píše v novinách, odpověděl mi: „Ta se tu stavět nebude. To by byla somálská mešita. Takovou tady nechceme.“ Ta mešita tam skutečně pořád nestojí. Somálci praktikují své náboženství v provizorních modlitebnách ve sklepích. Turci si pronajímají tělocvičnu místní školy nebo kulturní dům.

Jsem přesvědčen, že nikdo z těchto jednoduchých lidí nikdy korán nečetl, málokterý umí arabsky. Jejich muslimské náboženství je zcela určené jejich imámem. Když se jich ptám, co jim dnes imám kázal, jako starší člověk si to mohu dovolit, dozvídám se, že varoval před používáním narkotik. Používání narkotik je v islámu snad větším hříchem než požívání alkoholu. Zde, v těchto segregovaných čtvrtích musí probíhat ostrý boj mezi islámem a gangstery, kteří tu obchod s narkotiky provozují. Nic o tom boji ale blíže nevím. Když se dívám, jací lidé opouštějí páteční modlitby, jsou to většinou starší lidé, nebo střední věk mezi třiceti a čtyřiceti. Ty často doprovází asi desetiletí chlapci, jejich synové. Mládež kolem dvaceti až třiceti je již pro islám ztracená. Kamarádi, populární kultura a hudba jsou pro ně zajímavější. Ti se již pošvédštili.

Nejednota muslimů se projevila asi před deseti lety, kdy se Švédsko pokoušelo zorganizovat švédskou školu pro muslimské imámy. Stejně jako Atatürk, který tak ve 30. letech získal plnou kontrolu nad náboženstvím v Turecku. Tento pokus ve Švédsku ztroskotal, mimo jiné na neshodě, jaký islám by se tam vyučoval. Muslimové z Afghánistánu, Sýrie a Somálska se všichni hlásí ke koránu, ale vysvětlují si ho úplně jinak.

Dnes se plánuje podobná škola pro evropské imámy v rámci EU. Doufám, že se poučí ze švédských zkušeností. Je to ale jediná cesta, jak vytvořit muslimské náboženství, které bude fungovat v Evropě.

Podmínkou pro činnost ve Švédsku by pro imáma mělo být narození ve Švédsku.

Ve švédské Eskilstuně je velmi úspěšný imám Abd al Haqq Kielan, původním jménem Leif Karlsson.

Abych však byl zcela objektivní, z tisku mám informace, že v některých „vyřazených čtvrtích“ ve východním Göteborgu, Gävle, Örebro a Malmö, ne ve Stockholmu, existují islámské clustery, kde se fanatickým imámům podařilo zfanatizovat i dvacetiletou mládež, získali veliký vliv v těchto čtvrtích a téměř tři sta mladých mužů, a hlavně žen, putovalo v letech 2013-2017 bojovat za Islámský stát do Sýrie. Ti, co přežili, sedí dnes v kurdském lágru All Holl v Sýrii. Ministerstvo zahraničí odmítá těmto osobám pomáhat, i když se často jedná o švédské občany. Nevyslechli doporučení ministerstva z roku 2013 do Sýrie nejezdit.

Ti fanatičtí imámové, u kterých se prokázalo, že lákali mládež pro cesty do Sýrie, byli odsouzení k vyhoštění ze Švédska. Bohužel Evropský soud ve Štrasburku takové vyhoštění nedovolil. Mohli by být v Iráku a Libanonu nespravedlivě pronásledováni. V Gävle se toto rozhodnutí oslavovalo jako velké vítezství muslimské komunity. Imámové ale nesmí ve Švédsku pracovat, tedy kázat, a musí se každý den hlásit na policii. Podle informací z tisku jeden ze zmíněných sedmi imámů již ze Švédska zmizel.

Ne, Švédsko muslimské nebude.

Pro čtenáře by mohla být zajímavá informace, že Švédsko přijalo také asi 300 000 ortodoxních křesťanů ze Středního východu, Turecka, Sýrie a Iráku. Pro ně už tam dnes není místo. Pro tuto skupinu je náboženství velice důležité. Jestli jsou ve Stockholmu dvě parádní mešity (obě financované ze zahraničí), tak je zde také nejméně pět velkých ortodoxních kostelů zářících na dálku svými pozlacenými kupolemi. V neděli jsou kostely plné. Ke každému kostelu patří také veliký sál, kde se věřící shromažďují po bohoslužbách. Návštěva kostela zabere celou neděli a je důležitou společenskou událostí pro celou rodinu; bohoslužeb se zúčastňují i mladí a mladé rodiny s dětmi. V tomto náboženství je stále síla.

Švédsko nebude ale ani ortodoxní.

O Švédsku by se toho dalo napsat ještě velmi mnoho. Já jako amatér se snažím přispět svými osobními zkušenostmi, zážitky a mnohaletým pozorováním, abych tento vývoj popsal.

Švédsko je skutečně velmi zajímavá země, kde se vlády různého zabarvení pokouší cílevědomě usměrňovat vývoj k moderní, otevřené a humanistické společnosti. Vše pod kontrolou pravidelných parlamentních voleb.

Neodvažuji se použít slovo „sociální inženýrství“, protože tento výraz má v češtině negativní zabarvení.

Jak ale nazvat cílevědomou politiku, která prosazuje spolehlivé sociální jistoty, vysokou úroveň bydlení a vzdělání, co nejvyšší zaměstnanost, moderní rodinnou politiku a také to, co já jako přistěhovalec velmi oceňuji, otevřenost. Všichni, kteří k této politice chtějí přispět, jsou vítáni.

Stockholm