V Německu a ve Švédsku vzrostl počet útoků proti Židům a hlavními aktéry v protižidovských a protiizraelských akcích není nikdo jiný než muslimští imigranti.

Pokud je něco na muslimském přistěhovalectví do Německa a zbytku Evropy nepřekvapivé, je to růst protižidovských akcí. Po prohlášení amerického prezidenta Donalda Trumpa o tom, že Spojené státy uznávají Jeruzalém jako hlavní město Izraele a přesunou tam i svou ambasádu, se v Německu konaly demonstrace s pálením amerických a izraelských vlajek.

Podle ministra spravedlnosti Heiko Maase se má také zlepšit vzdělávání o holokaustu v integračních kurzech pro imigranty. „Poučení o holokaustu by mělo být na těchto hodinách jedním z hlavních témat, a ne jen jednou z mnoha kapitol německých dějin,“ domnívá se Maas. „Pro rasismus v Německu není místo a každému, kdo chce v zemi dlouhodobě zůstat, musí být jasné, že bojujeme proti antisemitismu neonacistů a že nebudeme tolerovat ani jakýkoli antisemitismus, který sem přivezou imigranti,“ řekl ministr.

S podobnými problémy se potýká také Švédsko, kde za poslední dva týdny policie vyšetřuje několik antisemitsky motivovaných trestných činů. Naposledy šlo o pokus o žhářský útok na budovu na židovském hřbitově v jihošvédském Malmö.

Jestliže k tomu přičteme někdy obtížně skrývaný protiizraelský odpor původních Evropanů, je zřejmé, že s muslimskými přistěhovalci si Evropa zadělává na prohloubení odporu k západní politice (tj. zejména politice USA) na Blízkém východě. Zde je také i příčina toho, proč se zejména evropská levice, která podporuje Palestince a oslavuje jejich teroristické činy, tak často kladně vyjadřuje o imigraci z muslimských zemí. Odtud totiž vždycky může očekávat podporu svých politických názorů.

Je to současně i důvod k obecnému zamyšlení nad tím, jak by evropská přistěhovalecká politika měla do budoucna vypadat. Zatím to vypadá tak, že zejména levicoví politici připravují revizi přistěhovalecké politiky na celoevropské úrovni, která by nejraději zlikvidovala suverenitu jednotlivých členských států EU a zavedla by povinný přerozdělovací mechanismus (trvalé kvóty). Cíl takové politiky by byl jednoznačný – dále podkopat důvěru mezi státy EU a státům na takzvané schengenské hranici poskytnout alibi k jejich nedostatečné kontrole mezinárodní hranice. Je totiž jasné, že jen stávající systém, kdy se imigrační proces řeší ve státě, kam imigranti vstoupili jako první, tlačí na vlády těchto zemí, aby zpřísnily kontrolu vnější hranice EU. Jakmile by byl v EU schválen nový systém, který by umožňoval šíbovat s migranty a přesouvat imigrační řízení do ostatních států EU, ostražitost států s vnější hranicí EU by opět logicky poklesla.

Nicméně zkušenost s demonstracemi imigrantů proti USA a Izraeli je jasným důkazem i toho, že si imigranti přivážejí sebou své politické postoje, které jsou často v hlubokém rozporu s politikou země, která je hostí na svém území. To samozřejmě naznačuje, že proces takzvané integrace imigrantů do západní společnosti je již podminován na samém začátku a naopak nesmiřitelný odpor k Izraeli si tito imigranti přinášejí ze svých mateřských zemí bez ohledu na to, že jsou třeba „proti Asadovi“. Možná ano, ale na čem se zřejmě všichni mohamedáni bez rozdílu shodnou, je právě nesmiřitelný odpor k židovskému státu. A to není pro budoucí soužití imigrantů s většinovou společností vůbec dobrá zpráva.