Zásah v Libyi by byl zločin. Armáda má sloužit k obraně státu v případě jeho napadení. Jsem zastáncem i preventivních zásahů, když je naprosto zřejmě, že armáda cizího státu se šikuje za hranicemi. To je vše. Když si vzpomenu, jak jsme albánské mafii umožnili vznik jejich státu, který nyní řídí, je mi zle. Když se podívám na počet mrtvých vojáků a civilního obyvatelstva v Iráku nebo Afghánistánu, je mi zle. Když slyším Václava Havla, jak by do Libye poslal západní armády, je mi zle.

Armáda je součást služeb, které si platí daňoví poplatníci ze svých daní proto, aby hájila a bránila jejich stát. Je to jednoznačně nejdražší služba, kterou si mohou občané platit s vědomím, že nejlepší by bylo jejích služeb nikdy nevyužít. Česká republika podle mě už svou skutečnou armádu, která by byla schopna takovou roli splnit, dávno nemá, ale to je jiné téma.

Jsem přesvědčen, že drtivá většina konfliktů ve světě je primárně založena tím, že se západní civilizace v zájmu rádoby míru a vývozu svého vnímání demokracie skrze politiky plete do čistě interních záležitostí států, které mají zkrátka jiný pohled na zřízení, tamější obyvatelé vyznávají jiné hodnoty a mají naprosto odlišný žebříček priorit. Dalším důvodem užití západních armád jsou pak podle mě ryze soukromé zájmy v oblasti surovinových zdrojů. Boj za mír a demokracii je zkrátka mnohdy jen pláštěm pro boj o suroviny.

Každá změna režimu a pravidel hry uvnitř nějakého státu musí být záležitostí výhradně tohoto státu a jeho občanů. A žádná taková změna se neobejde bez obětí. Jistě to bude zase „politicky nekorektní“, ale oběti jsou lidstvu přirozené, stmelují, významně posilují váhu dějin a zejména pak mají tu sílu a moc vážit si nastolených změn, nezapomínat a vyvarovat se chyb z minulosti. I tak se to ne vždy daří.

Armáda cizích států v nějakém jiném státu má podle mě jedinou oprávněnost, a to ve chvíli, kdy obě strany vnitřního konfliktu v zájmu snahy o urovnání sporu požádají o pomoc a deklarují, že náklady s tím spojené do posledního dolaru, eura nebo koruny uhradí. Jakmile jedna ze stran následně řekne dost, odejděte, považuji za povinnost takovou výzvu okamžitě splnit.

Naprosto nesouhlasím s tím, aby si kdokoli ve světě osvojoval právo rozhodovat o tom, co je a co není pro jiný stát a lidi v něm dobré a co ne. Představa, že v rámci tohoto rozhodování si navíc kdokoli osvojuje právo rozhodovat o tom, zda někam pošle svou armádu, je pro mě zcela neakceptovatelná. Západní armády nemají v Libyi co dělat. Mají sloužit výhradně k tomu, aby zamezily přílivu možná až 1,5 milionu subsaharských nelegálních imigrantů, kteří v Libyi jsou, do Evropy. I v takovém případě bych následně náklady na takovou operaci chtěl po těch státech, které nebyly schopny zajistit své hranice proti takové, podle mě zcela nežádoucí, imigraci.

Když slyším slova Václava Havla o nezbytnosti urychleného zásahu západních armád v Libyi, je mi zle. Dodnes jsme se zdaleka nevypořádali my sami s důsledky příliš sametového přelivu jednoho režimu do druhého, přičemž bývalí nomenklaturní kádrové totalitního režimu dodnes soudí, podílejí se na legislativě a čerpají miliardy z veřejných rozpočtů. Nemáme peníze pro vlastní lidi, a přesto máme tendenci v zájmu pseudosolidarity plést se do interních věcí jiných států a jejich občanů a utrácet miliardy ročně v jejich prospěch, přičemž prospěch pro nás není měřitelný.

Svět se podle mě potřebuje naléhavě vyprostit z vlády takových lidí, jako je Václav Havel. Humanitární bombardování neexistuje. Je to jen zdánlivá legalizace zločinu.

Autor je zakládající člen Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora