Vakcinace přiživuje občanský konflikt

Když se ve Francii vynořily protestní Žluté vesty, byla to ukázka širšího občanského konfliktu a objevilo se heslo: Je to spor těch, kteří se bojí konce světa, a těch, kteří se bojí konce měsíce. Tedy těch, kteří jsou pro záchranu klimatu a planety ochotni zaplatit cokoliv, a těch, kteří mají problém vyjít s výplatou do konce měsíce, natož platit dražší energii, dopravu i jiné položky.

Ten spor bublá pod pokličkou v celé Evropě. Přikládají pod něj plány na zelenou EU, jako je zákaz prodeje spalovacích motorů od roku 2035. Teď ho však přebíjí spor jiný. Ještě nemá chytlavý slogan, ale jeho jádrem je zápas s covidem, restrikce, očkování a vše, co ho provází.

V sobotu demonstrovalo ve Francii 160 tisíc lidí proti zpřísnění epidemických pravidel i proti zákonu, který nařizuje povinné očkování zdravotníků. Demonstranti v Sydney – nejde tu jen o Evropu – házeli na policii květináče. Na Slovensku je z vakcinace barikáda mezi vládou a opozicí. V Aténách policie vodními děly a slzným plynem rozháněla odpůrce očkovací kampaně. Upřímně, stačí se na webu podívat na toto dění ve světě a člověk si řekne, že u nás – při vší oprávněné kritice vlády – je to ještě docela v pořádku.

Ti starší si vybaví úvod z Komunistického manifestu: „Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu,“ napsali Marx s Engelsem. „Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti staré Evropy – papež i car, Metternich i Guizot, francouzští radikálové i němečtí policajti.“ Je dost těch, kteří si slovo „komunismus“ nahradí výrazem „očkování“ a připadají si jako doma v dnešní Evropě, ba skoro na celém Západě.

Rok a půl po začátku pandemie vypadá leccos jinak a z očkování je v jistém smyslu skutečně strašidlo. Výstrahy před mrazáky plnými mrtvol zůstaly – alespoň u nás – v rovině nadsazeného příměru. I proto značná část lidí vnímá očkování ne jako ultimátní ochranu životů vlastních i bližních, ale jako zpáteční jízdenku do normálu. Vždyť takhle to slýchali celou dobu. Nejprve loni jako zbožné přání („až bude vakcína…“), letos už jako pevný jízdní řád („kdo se nechá očkovat, bude mít vystaráno“).

Jenže až teď se ukazují zřejmé zádrhele. I v těch nejproočkovanějších zemích se míra vakcinace zadrhla pod dvěma třetinami obyvatelstva a pod hranicí kolektivní imunity. A kdo má plné očkování za sebou, s překvapením se dovídá, že k návratu do jakéhos takéhos normálu to nestačí. Očkování už není tím strašidlem, jakým děsili konspirátoři a „mašíblové“. Je spíš praktickým strašidlem pro státy, jež nevědí, jak rozjetou vakcinaci ke kolektivní imunitě dotáhnout (respektive – třeba u nás – jak ji dotáhnout alespoň u rizikových skupin, hlavně seniorů). Mají přikročit k povinnému očkování? A pokud ano, u jakých skupin? Či dokonce plošně?

Jistě, jsou to otázky za milion, háklivé politicky, společensky i právně. Ale odpovědné kruhy – od exekutiv až po zdravotní experty – by se k tomu měly odpovědně vyjadřovat. Říká-li v LN epidemiolog Petr Smejkal, „určitě bychom se jednou měli dostat k tomu, aby očkovaní mohli sundat roušky“, je to tak mlhavá dikce, že v lidech probouzí nejistotu – a v někom možná i touhu vyjít na ulici.

LN, 26.7.2021