Do jednoho z konferenčních sálů Rádia Svobodná Evropa v Praze pozval české zájemce na mezinárodní konferenci o životě za železnou oponou a revoluci v prosinci 1989 ve své zemi Rumunský kulturní institut. Přednášeli zde zejména rumunští novináři včetně současného představitele rumunské národní televize Alexandra Munteanu, a přímí svědkové bouřlivých událostí, které propukly před dvaceti lety v rumunském Temešváru. Během jednání se organizátoři spojili s Vladimirem, Tismäneanu, politologem a ředitelem americké Univerzity Maryland´s Center pro studia v postkomunistických zemích.

Nestor Rates, Oana Serafim a Carmen Alexandrescu podali zevrubný výklad o politické situaci a režimu Nicolae Ceaušesca, který navenek se snažil o zahraniční politiku nezávislou na Sovětském svazu (podpořil dokonce události Pražského jara 1968, odmítl se účastnit intervence vojsk Varšavské smlouvy do Československa, Rumunsko nepřerušilo vztahy s Izraelem po šestidenní válce a jeho sportovci například startovali na olympiádě v Los Angeles v roce 1984), což mu získávalo určitou přízeň, avšak jeho vnitřní politika se čím dál více vyznačovala upevňováním osobní diktatury.

Spolu s tím národnostní útlak Maďarů v Sedmihradsku, radikální program modernizace ovšem se značným snížením životní úrovně (mj. šlo o zničení tisíců rumunských vesnic a přestěhování jejich obyvatel do betonových činžáků) a omezování lidských práv nutně dovedly rozhořčené obyvatelstvo k demonstracím, jimž padly za oběť tisíce občanů. Prakticky postupně ve všech větších centrech v zemi, ať již to byly Brašov, Craiova, Kluž, Konstanca, Galati nebo Ploešť. Konečně se do revolučních vln, které podlomily východní blok a postupně smetávaly všechny komunistické vlády v Evropě, zapojili také jako poslední občané rumunské republiky.

Zprávy o lidovém povstání v Rumunsku se dostaly rychle do světa zásluhou Rádia Svobodná Evropa a rozhlasové stanice Hlas Ameriky. Pozoruhodnou na rumunské revoluci byla skutečnost, že armáda se nejdříve proti demonstrantům postavila, avšak zanedlouho se přidala na jejich stranu a v odporu pokračovaly až do konce prosince jen skupiny kdysi nejmocnější tajné policie Securitate. Z Prahy poslal Václav Havel jménem „něžné revoluce“ národům Rumunska telegram: „Prosím všechny rumunské občany, aby neopláceli násilí násilím a krutost krutostí. Požadujte pro diktátora Ceaušeska, který tak dlouho a surově sužoval Vaši zemi, spravedlivý trest, ale ne trest smrti. Zastavte násilí, ať nezaplaví Evropu!“

Právě s pomocí armádních jednotek se podařilo statečným a odhodlaným demonstrantům postavit se proti příslušníkům státní bezpečnosti, opevněným v budově Rumunské komunistické strany, zatímco Ceušeskovi stoupenci v bývalém Královském paláci se vzdali. Ten byl krátce nato svržen, zatčen, uvězněn, odsouzen a popraven v noci na 25. prosince 1989: za genocidu v zemi a za další zločiny. Záběry popravy i rychlý proces vyvolaly ve světě jisté rozpaky. Místo důstojného tribunálu byli Ceaušesku se svou ženou během několika hodin popraveni na vojenské základně daleko od Bukurešti. V rumunských městech se přesto dál umíralo. Veškerou moc v zemi převzala rada Fronty národní spásy v čele s Ionem Ilieskem, bývalým vysokým funkcionářem komunistického režimu, který však později upadl u Ceaušeska v nemilost. Tak jako v ostatních satelitních zemích sovětského bloku byly i v Rumunsku zrušeny všechny mocenské orgány a monopol komunistické strany. Ze všech pádů bolševických režimů byl však ten rumunský nejkrvavější.

Historici se dnes shodují v tom, že žádná socialistická země s výjimkou Albánie neměla v roce 1989 horší podmínky pro start demokracie než právě Rumunsko, které má za sebou složitý vývoj. Dokonce rok 1996 bývá označován jako druhá rumunská revoluce. Iliesca porazil v prezidentských volbách kandidát opozice Emil Constantinescu. Jeho radikální reformy ale narazily na odpor velké části společnosti a v roce 2000 se k moci opět vrátili Iliescovi socialisté. Rumunsko se postupně vymanilo z nejhorších problémů a začalo znovu dobývat kdysi ztracenou mezinárodní prestiž, stalo se pomocníkem Západu, zapojilo se dokonce do bojů v Iráku.

Od roku 2004 stojí v čele Rumunska prezident Traian Basesca, sice stejně jako jeho předchůdci obviňovaný z podvodů a autoritářství, ale hospodářství prosperuje. Univerzitní fakulty vychovávají dnes třikrát více počítačových specialistů než americké vysoké školy. Od roku 2007 je země součástí Evropské unie, objevila nová ložiska zemního plynu, je sedmým nelidnatějším státem a na rozhodujících místech jsou ambiciózní vzdělaní lidé.

Škoda, že mezinárodní konference v Praze nevyužili více nejen naši historici, ale i další oborníci. Věřme však, že o Rumunsku i v budoucích letech ještě mnoho uslyšíme a budeme svědky také rozvinutější naší vzájemné spolupráce.