Když Stephen Harper prohrál v říjnu 2015 kanadské federální volby, napsal britský konzervativní europoslanec Dan Hannan na stránkách politologického webu Washington Examiner: Svobodný svět ztratil vůdce (obr. 1).

A pokračoval: Chybějící aktivní americkou zahraniční politiku nahradil Harper svojí vlastní. Během lepší části desetiletí energicky zastával zájmy Západu. Myslel vážně boj proti terorismu, byl nadšeným stoupencem volného obchodu a připraven k nasazení přiměřené vojenské síly na obranu svobody.

Zůstal poslancem federálního parlamentu za volební obvod Calgary Heritage – a já jako jeho vášnivý stoupenec jsem tajně doufal v politický comeback. V minulých dnech se ukázalo, že marně.

Když jsem v pátek (2/9) otevřel v mailu nejnovější číslo kanadských krajanských novin Nový domov, našel jsem na straně 6 „Statement from Rona Ambrose on former PM Stephen Harper“. (Prohlášení Rony Ambroseové k bývalého premiérovi Stephenu Harperovi.) Text byl jasný: „Srdečné poděkování prozatímní šéfky kanadské Konzervativní strany bývalému lídrovi, který se rozhodl vzdát poslaneckého mandátu a odejít z politického života.“ Mé naděje se rozplynuly.

Se Stephenem Harperem jsem se poprvé setkal coby televizní divák během svého pobytu v Kanadě v roce 2004, který časově zapadal do období před federálními volbami. Jako konzervativce si mě okamžitě získal a já choval v srdci jeden velký sen: aby vyhrál. (Moji příbuzní v Ontariu, baště liberálů, to viděli poněkud jinak ...) V tom roce to ještě nevyšlo, první byli liberálové Paula Martina – pak ale třikrát ano. V letech 2006, 2008 a 2011. Do Ottawy mířily mé gratulace, jedna z odpovědí Stephena Harpera je na obr. 2.

Rona Ambroseová (obr. 3) ve svém prohlášení připomněla celou kaskádu Harperových úspěchů. Včetně toho prvního. V roce 2003 patřil k těm, kdo úspěšně sjednotili dva konzervativní subjekty (Canadian Allianci a Progresivní konzervativní stranu), čímž vznikla současná Konzervativní strana Kanady. Harper byl zvolen jejím šéfem – a to podle Ambroseové znamenalo více než dekádu zásadového vůdcovství. Souhlasím.

Stephen Harper patří mezi úspěšné premiéry své země. Ba mezi nejúspěšnější. Pod jeho vedením prošla Kanada nejlépe globální ekonomickou recesí v porovnání s ostatními zeměmi G7 (1,3 milionu nových pracovních míst, vyrovnaný rozpočet, nejbohatší střední třída na světě). Ambroseová rovněž vyzdvihla nejnižší daňové zatížení Kanaďanů za posledních 50 let, institut společného zdanění partnerských dvojic nebo spořící účty osvobozené od daně.

Nás v zámoří samozřejmě zajímá kanadská zahraniční politika. Také zde si Harper zaslouží uznání. Kromě jiného za principiální postoj v ukrajinské krizi. Patřil k těm, kdo se zasadili o vyloučení Ruska z G8. Politika jeho vlády byly jasná a sebevědomá, muži a ženy sloužící v kanadských uniformách na zahraničních misích si získali ocenění a úctu nejen v zemi javorového listu. Ambroseová připomněla: „Stephen Harper byl prvním kanadským premiérem v historii, který promluvil v izraelském parlamentu – byla to přesvědčivá demonstrace podpory demokratického národa, který zůstává naším nejlepším a nejpevnějším spojencem v turbulentní části světa.“

Stephen Harper zanechává v moderní kanadské i světové historii nesmazatelnou stopu. Jeho význam tkví po mém soudu i v tom, že podstatnou část doby, po niž vykonával funkci federálního premiéra (2006-2015), vládl v Bílém domě Barack Obama (od ledna 2009). Kdo chce, porozumí.

Obr. 1/ Úvod článku Dana Hannana ve Washington Examineru.

Obr. 2/ Odpověď Stephena Harpera na moji gratulaci k volebnímu vítězství 2008.

Obr. 3/ Rona Ambroseová, prozatímní předsedkyně Konzervativní strany Kanady. Zdroj: Pressprogress.ca.

Obr. 4/ Leden 2014. Stephen Harper hovoří v izraelském parlamentu. Vpravo šéf sněmovny (Knesetu) Yuli Edelstein. Zdroj: Web Times of Israel.

Obr. 5/ Stephen Harper ve videoklipu na svém Twitteru oznamuje, že se vzdává funkce poslance a odchází z politického života. Stalo se 26. srpna 2016.