1.6.2020 | Svátek má Laura


K BOJIŠTÍM V PACIFIKU 8: Přistání v Honiaře

6.8.2019

Vplouváme do kdysi hodně explozivní oblasti, civím na momentálně mírňoučké vlnky, směrem k hlubinám, kde končilo mnoho mladých životů a ke dnu se sunuly mnohé, po zuby ozbrojené křižníky. Před námi se v ranním oparu prezentoval značně velikánský Guadalcanal, zelený, kopcovitý, mnohou krví kdysi poznamenaný. Lodivod nás vede úskalím korálových útesů, přistáli jsme u mola – jediný náš gigant v porovnání s místními plavidélky ověšenými pasažéry a zbožím na cestě z ostrova k ostrovu. Pořádně jsme je svým příjezdem rozkolébali. Nás tam pak vítala skupina tanečníků divokého vzezření, se štíty, oštěpy, s bubnováním, hlomozem, vylepšovaným píšťalami jakoby z kopců jinoamerických And – Peru, Ekvádor. Polynéská muzika, její harmonické melodie, vyhovují našemu vkusu víc.

Pořádné horko a vlhko takhle brzo po ránu. Inu ovšem, jsme přece v tropech - a jsme též s touto lodí napoprvé v onom Třetím světě, zpravidla krášleném lichotivým epitetem, že „rozvíjející“. Tenhle pocit chyběl – vlastně nechyběl – na minulé zastávce, v Nové Kaledonii. Však Noumea je moderní metropole, dosud trpící, jakkoliv kypící, pod knutou zahnívajícího francouzského kolonialismu, jenž třeba zanedlouho už bude končit. V porovnání zdejší Honiara, snad s padesáti tisíci obyvateli, je oním válečným konfliktem vzniklé město či spíš městys o jedné ulici (Mendana Avenue), maximálně o dvou (Hibiscus Avenue).

My dorazili v neděli, den sváteční, kdy domorodci hodně navštěvují kostely a nacházejí značnou zálibu v náboženském zpěvu. Město či městys se na nás ale připravil(o). Dveře obchodů, ba i některých úřadů otevřeny, přes avenidu ve výši transparent STATENDAM WELCOME vyvěšen. V této zemi se jezdí na levé straně vozovky, však Šalamounovy ostrovy bývaly britským protektorátem. Což tedy je nevýhoda, ale pro nás bohatě kompenzovaná výhodou, že domorodci mluví anglicky – a to mnozí z nich zcela plynně. Na rozdíl od Noumey, kde řeč kdysi hrdého Albionu je téměř či zcela neznámá.

Další příjemné překvapení nám poskytli domorodci ve svém vztahu k nám, náhlým tolika vetřelcům – však turismus je v oné části světa stále v nedbalkách. Podezíravý, natož nenávistný pohled jsem tam nepostřehl ani jednou. Spíš ostýchavost při setkávání s neznámými pozemšťany.

Postřehl a okamžitě jsem fotografoval firemní nápis NAMBAWAN MIT neboli řeznictví té nejlepší jakosti. Toť přece „pidgin English“ (number one meat), jazyk natolik rozkošný, že jsem se kdysi pohroužil do jeho studia a teď mi to třeba přijde k dobru, mohu se jím vytahovat, chvástat, náležitě zviditelnit.

Hned tak činím v prodejně Melanesian Handicraftpři inspekci suvenýrů, ve snaze zjistit, které ty tretky jsou Made in China. Kupodivu jsme objevili dřevěnou sošku z tamější autentické tvorby. Prodavačku překvapilo tvrzení, že už jsme jednou dávno navštívili její ostrov, když ještě byla malá holčička.

Přemnoho – snad většina – domorodců má rudé dásně a tedy i zuby hodně do červena. Betel přece, žvýkání, mírňoučké narkotikum, s následnou produkcí příslušně zbarvených slin, tedy hodně do ruda, při vyplivnutí pozor si dát, aby nedošlo k potřísnění. Před policejní stanicí čtu nápis „Žvýkajícím betelu vstup zakázán!“

Na rohu zastavilo auto, vystoupila paní od volantu, dveře za sebou nezavřela a odcupitala pár kroků k přístroji s písmeny AMT. Krátce pobyla, za chvíli se vrátila s bankovkami nasednout a se zavřenými dveřmi odjet. Důkladně rozvojový obrázek.

Když jsem doma v Americe promítal diapozitivy z oné první velké cesty, při záběrech z těchto Šalamounových ostrovů, leckdo se podivoval, že tolik žen a dětí tam bylo blonďatých. Odhadoval jsem na tak každého pátého, každou pátou. A byl jsem zvědav, zda tomu tak stále je. Ano, zjištění pozitivní. Podrobuji inspekci dětské hlavičky – mají krátké kudrlinky, některé zcela žluté. Ptám se psychiatra původem z Mariboru, aby úkaz vysvětlil, ale on nedovedl vyhovět, že něco takového není jeho obor.

Ve Washingtonu kongres schválil financování výstavby parlamentu, k památce amerických vojáků, kteří tehdy na ostrově ztratili život. Taková ale je ironie, že projekt vyhrála japonská stavitelská firma, ze země, jež válku s tolika smrtelnými důsledky způsobila.

Několik muzeí, v parcích možnost dotknout se definitivně deaktivovaných tanků, kanonů, vysloužilých výstražných nástrojů války.

Na jednom ze zelených prostorů, zřejmě zásluhou zakotvení Statendamu došlo k uspořádání události komerčně-kulturní. Ostrované rozprostřeli své zboží - škeble, korálky, sošky snad i nečínského původu. Kolem jsem se potuloval, pak zahlédnu Priscillu, jak se s ostrovanem o něčem dohaduje. Předmětem jejího zájmu bylo cosi kovového – důkladně otlučená, někdejší válečnou vřavou zřejmě poďobaná čutora, na ní písmena USMC 1942. Kdysi za předchozí zde cesty jsem na jednom bojišti fotografoval proděravěný kanistr kdysi od benzinu, aniž bych byl ovšem zauvažoval takový suvenýr si sebrat a dál světem vláčet. Tentokrát ale čutorka je skladná, koupili jsme, teď doma máme takovou památku.

Pod stromem v milosrdném stínu mimo dosah zabijáckých slunečních paprsků sedělo aspoň třicet tanečníků obého pohlaví a rozličného věku, včetně rozkošných dětiček, jež se pak na podiu mezi válečníky prezentovaly se zvlášť náramnou razancí.

Dal jsem tam do řeči z mladíkem z ostrova Malaita. Po výměně několika zdvořilostních vět jsem neodolal blýsknout se svou jakousi znalostí pidgin English. Zeptal se mě, zda jsem povoláním, křesťanským posláním misionář. Věru nejsem, jak se přece mohl dovtípit mou zmínkou o Priscille jako Wanpela woman bilong mi, supos mi not laikim, mi mas kilim – „Moje manželka (Jeden chlapik žena mně náležející) kdyby mi moc lezla na nervy, musel bych ji zabít.“

- - -

Po obědě došlo k viditelným potížím růstu: místní turistický úřad s obtížemi zvládal a nakonec nezvládl nápor několika set zájemců o dějiště někdejší válečné vřavy. Tam, kam jsem před lety jel taxíkem a sám tam pak bloumal, tentokrát jedeme nacpáni v minibusech bez klimatizace po stezkách bez pevného povrchu. Domorodci očekávali naše hordy, bez úspěchu nabízeli na prodej betelové ořechy, ale válečné pozůstatky - stařičké patrony - šly částečně na odbyt.

Míjíme někdejší japonská kulometná hnízda, až do výšin oné Bloody Ridge, místu, kde příslušníci americké námořní pěchoty odolali japonské převaze, jednomu útoku za druhým. Podle úředních odhadů tam padlo dvacet tisíc japonských a pět tisíc amerických vojáků. Na bílých kvádrech jsou jména všech těch Američanů, uspořádána ne podle hodností, dne smrti či abecedního pořádku, ale podle příslušnosti k té které jednotce.

Organizátoři pominuli slíbenou návštěvu břehu, kde došlo k původnímu vylodění. Místo něho došlo ke zbytečnému zájezdu na letiště, vstupu do haly jako každé jiné a k mání tam nebyla ani jedna pohlednice. Hodně však přísných nápisů se zákazem kouření. Též se zákazem žvýkání betelu.

Živly začaly běsnit – naštěstí jediný takový úkaz po zbytek plavby až do Japonska. Cesta zpět k lodi se důkladně protáhla náhlými záplavami, kdy vody v ulicích nebylo po kotníky, ale ke kolenům, děti jásaly, dospělí se tvářili spíš netečně.

Posléze jsme se dozvěděli, že částečnou příčinou našeho pomalého pohybu byl i bizární pokus o loupež. Jakýsi zoufalec s mačetou přepadl jeden z našich neklimatizovaných autobusů a domáhal se výkupného ve výši jednoho tisíce dolarů.

- - -

V našem, před loupeživým pokusem uchráněném vozidle jsem se průvodce zeptal, proč že nejedeme k Major Vouza Memorial, památníku nejvíc dekorovaného veterána Šalamounových ostrovů druhé světové války.

Prý by to nešlo, je to moc daleko opačným směrem. A že on býval starostou ve vesnici California.

„To je mi divné - dřív přece byl ve vesnici Roroni,“ namítl jsem.

Průvodce se zarazil, jak že vím původní jméno téže vesnice.

Milerád jsem se rozpovídal. Že jsem kdysi byl v Roroni, s domečky na muřích nohách, popovídat si s tímto hrdinou – jedním z oněch tuze užitečných Coastwatchers, jehož Japonci chytli, mučili, probodali bajonety a přece z něj nic nedostali. Když z mučeného zbylo neživé tělo, odešli svůj humanismus uplatňovat někam jinam. Jenže ve Vouzovi ještě něco tepalo, doslova biblicky slezl z kříže, doplazil se ke svým, s ujištěním, že nic neprozradil. Děravé tělo se zotavilo a pak mnoho roků poté jsem jako nevěřící Tomáš sahal na jizvy zmrtvýchvstalého válečníka. Hlavu měl obsypanou bílými kudlinkami snad na čtvrt metru. Se zapnutým magnetofonem jsem se musel notně soustředit, abych porozuměl jeho angličtině. Mluvil tiše a sípavě – však Japonci mu při mučení probodli jazyk a krk. Na požádání se pustil do nepochybně tisíckrát opakovaného přednesu, jak ve dvaačtyřicátém roce pracoval jako zvěd pro Američany, císařští ho lapili a napnuli na skřipec. „Řekl jsem jim jen jedno slovo – kanaka.“ Kanaka ve smyslu nem tudom, nevím, neznám, nepamatuji se.

Vouza jako čestný seržant americké námořní pěchoty se zúčastnil sjezdu veteránů v San Diegu a přivezl domů peníze, které věnoval na výstavbu své vísky. Proto zřejmě došlo k jejímu kalifornskému přejmenování.

Na bambusových zdích své chýše měl osobní dopisy od Roosevelta, Churchilla, britského krále.

Na požádání jsem ho vyfotografoval s jeho vnoučky a posléze poslal na adresu Mr. Jacob Vouza, Roroni, Guadalcanal, British Solomon Islands Protectorate, West Pacific.

„Chcete nezávislost?“ zeptal jsem se.

„Ještě nevíme,“ odpověděl.

- - -

K vyhlášení nezávislosti došlo v roce 1978. Dvacet let poté vznikly potíže ekonomické, pokles exportu (dřevo, kopra, palmový olej, ryby), růst nezaměstnanosti a odliv investičního kapitálu. Vypukly kmenové šarvátky, zejména konflikt se sousedy z ostrova Malaity, kteří se na Guadalcanal do Honiary začali stěhovat, příliš se prý roztahovat a přebírat nepřiměřené množství funkcí v politice a u policie. Při té příležitosti, zásluhou domorodé nevole vypukla též předpokládaná devastace čínské čtvrti. Situace se natolik zostřila, že v roce 2003 došlo k mezinárodnímu zásahu – tzv. RAMSI (Regional Assistance Mission to Solomon Islands) – vojenských jednotek pod vedením Austrálie.

Ledajaké události: krátkodobý převrat, únos premiéra jménem Ulupa’alu, jenž po propuštění a následných volbách obdržel všeho všudy tři hlasy. Následovalo vytvoření vládní koalice místního Topolánka s Paroubkem a nový premiér Sir Allan Kenakeza, svůj stát, jemuž předsedá, charakterizoval slovy „a company in likvidation“. K likvidaci však ještě nedošlo.

- - -

Zajímavý den končil na palubě kulturním zážitkem v podání úspěšné irské sopranistky s jménem Sinead Blanchfield. Koncert zahájila Rusalkou, její nejslavnější arií, zpívanou ale anglicky, ne česky či keltsky, natož pak v pidgin English, jak bych si byl velice rád vyslechl.

BUDE POKRAČOVÁNO








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.