Rákosí u řeky šustí ve větru, po nebi plují těžká oblaka a horký, nasládle lepivý vzduch se převaluje v líných chuchvalcích při zemi. Velcí černošedí motýli se třepotají sem a tam a sportovní vážky s modrozelenou metalízou si drze udělaly z cesty jeden velký heliport. Je ráno.

Oba říční břehy se stávají pěší dopravní tepnou. Nejmenší školáci se žlutými helmami capou po svých; občas nějaký zastaví, na bobku pozoruje hemžení v trávě a dost možná i závidí brabencům, že nemusí do školy. Ti větší už jedou na kolech, ve skupinkách. Kluci si dávají záležet, aby frajeřili i v černých školních uniformách; kalhoty na půl žerdi táhne ještě níž kilo přívěsků, košile ven a rozepnutá. To, že z ní hrdě vykukuje astenický hrudníček, je, zdá se, pubescentův záměr. Dokonce i z nudného školního kola s košíkem se dá pootočením řidítek vzhůru vytvořit jakýsi harley pro chudé. Holky se také snaží. Povinnou sukni pod kolena mají všechny do jedné zkrácenou na délku kratší než krátkou a jsou si vědomy, že každé nepatrné vylepšení uniformy se počítá. Malá plyšová kočička kitty-čan nesmí chybět na žádné aktovce. Slečny s obdivuhodnou bravurou zvládají hovory a esemeskování za jízdy. Nepospíchají.

Mezi koly kličkují civilové. Pejskaři s lopatkami a hovínkovými taštičkami. Takový bobek totiž nepatří někam do křoví. Nene, šup s ním do jedoho igelitového pytlíčku, pak do druhého a nakonec do velkého pytle se spalitelným odpadem, úterý-pátek, pořádek musí být.

U břehu stojí rozestavěný dům. Krásně voní, protože jej zatím tvoří jen dřevěný skelet. Sedí u něj opálení polonazí dělníci se širokými kalhotami, žabíma botama s odděleným palcem a bílými ručníky na hlavách. Kouří a popíjí čaj. Jeden z nich sice vydává zvuky, jako by zrovna předváděl smrtící útok na nepřítele, ale zdá se, že pouze vypráví ostatním nějakou humornou historku.

Na ranní procházku podél řeky se vydávají i kondiční chodci. Většinou zachovalí šedesátníci, ručník kolem krku a v uších sluchátka s pravidelou ranní porcí angličtiny pro středně pokročilé. Za některými cupitá manželka, pečlivě zakryta odshora dolů, s hučkou na hlavě a rukavicemi. Největším nepřítelem Japonek je totiž proradné slunce. Svítí, pálí, opaluje, neřád. Není nijak zvláštní vidět ranní běžce i v nejhorších vedrech zakuklené v šusťákové soupravě, klobouku a bílých rukavicích. I kdyby se měl jeden uvařit, za bílou pleť to stojí. Mnoho žen kráčejících do práce se chrání elegantním krajkovým slunečníkem.

Lidé se potkávají a lehké pokynutí hlavy doprovází přání dobrého jitra - Ohajó gozaimas.

Z blízkých domků k řece občas zavane vůně japonské snídaně: pečené ryby, bílé rýže a silné polévky miso. Pro našince zvyklé na obligátní rohlík-rama-marmeláda a převařený čaj v poklusu je taková kombinace velmi zvláštní, ale Japonci dobře vědí, že potřebují dostatek energie na celý dlouhý den.

Z nedaleké továrny na hudební nástroje se ozývá kontrolorova pravidelná klarinetová etuda.

A mezi tím vším se proplétá sentimentální ženská na kole, která sice kleje, protože je hroznej hic a mám já tohle zapotřebí?!, ale která zároveň vnímá každičký detail a snaží se jej uložit do paměti. Ví, že jí jednou budou tahle všední rána u řeky moc chybět.