V minulém dílu seriálu jsem se zmínil o tom, že rozdíl mezi kaligrafií, kterou jsem napsal já a pan učitel, nemůžete v podstatě vidět. Toto tvrzení není míněno tak, že jsem stejně dobrý jako pan učitel nebo že vy máte špatný zrak. Obsah tvrzení spočívá v něčem úplně jiném. Tím je čtvrtý rozměr kaligrafie – rytmus. Způsob, kdy a jak byl štětec přitlačen nebo naopak uvolněn, rychlost jeho pohybu po papíru. To vše fotografie, kterou jste měli k dispozici, nezachytila. Druhý důvod pro mé tvrzení je ten, že když nevíte, na co a jak se dívat, tak použijete svou zkušenost, a v tomto případě jste patrně mohli použít jediné kritérium a tím je tvar, forma. Tudíž hádanku jste mohli uhádnout jen čistě na základě logické úvahy, v jaké posloupnosti asi jednotlivé čáry vznikaly.

Výše zmíněný čtvrtý rozměr je to, co dělá kaligrafii tak obtížnou. Vynaložením určitého úsilí můžete dosáhnout toho, že vaše čáry budou vypadat hezky, dokonce budou mít správné proporce, ale to bude jen krásně napsaný znak. Toto vše se můžete naučit sami, bez učitele. Ale k psaní kaligrafie, k praktikování šo-dó, potřebujete učitele.

Šo-dó je často zmiňováno jako jedno z posledních bojových umění. Je tomu skutečně tak. Stejně jako třeba techniky v aikido je znalost jak psát kaligrafii předávána učitelem po částech, metodou dívej se a uč. Jedná se o tradiční japonskou formu výuky a zde žádný jiný způsob výuky aplikovat nelze. Největší výzvou při prvních krocích je naučit se dívat a vidět, jak je i ten nejjednodušší výtvor napsán, a pak totéž co nejvěrněji reprodukovat. Později, až získáte cvik a vaše pohyby se stanou plynulé, přijde čas pro vlastní kreativitu.

Pan učitel mi často při našich večerních diskusích říká, jak bývá překvapen při pozorování svých studentů během hodiny. Velmi často zjišťuje, že pohyby, které studenti provádějí, jsou zcela odlišné od toho co jim ukazoval, že naučit se dívat jasně a správně není tak snadné. Když může být pro člověka tak obtížné vidět to, co má před očima, dokážete si představit, o kolik je těžší být vnímavým k mnohem jemnějším podnětům, které fyzický pohyb formují? Prvním úkolem začínajícího žáka kaligrafie by mělo být naučit se dívat. Pozorovat s otevřenou myslí co mu zprostředkovává zrak.

 Učitel vždy nejprve několikrát předvede techniku psaní znaku, upozorní na důležité body a poté ještě jednou znak pro studenta napíše na čistý arch papíru. Tím vznikne tzv. "o-tehon", vzor, podle kterého žák bude cvičit. Snažit se zopakovat totéž co učitel, pokud možno úplně přesně.

Když se o to pokusíte sami, zjistíte, že to není vůbec lehké. Co jste si zapamatovali? Jak učitel držel a vedl štětec? Na body, o kterých se zmiňoval? Na to, v jakém vztahu je znak ke svému okolí (vůči okrajům papíru, vůči ostatním znakům)?

Vaše první dílo, které vznikne, se zcela určitě nebude podobat vzoru, který máte před sebou. Nic si z toho nedělejte, to není tím, že byste byli nešikovní (tak jo, trošku jo), ale je to dáno hlavně tím, že jste namalovali, co vaše oči viděly doopravdy. Buď je znak příliš malý nebo velký, není na správném místě nebo není v pořádku některá ze stovek dalších drobností, která vám zcela určitě unikla. Potom, když z vašich výtvorů vyberete ty nejlepší, ukážete je učiteli, vyjde nedokonalost vašeho způsobu vnímání najevo. Učitel vám ukáže, kde jste se dopustili jaké chyby. Teprve pak uvidíte, co bylo zjevné již z počátku, jen jste nevěděli, že to máte vidět.

 Když zvládnete vnější formu, tvar daného znaku nebo jeho části, přijde na řadu obsah. Obsahem není to, co je v kaligrafii napsáno, ve skutečnosti ani nemusíte vědět, co píšete, ale způsob, jakým to říká, jak byla kaligrafie doopravdy napsána. To je další z úrovní vnímání, kterou je nutné zvládnout jak pasivně, tak aktivně, umět ji zopakovat. Každý kaligrafický styl má určitý rytmus. S ním souvisí i rychlost vytékání tuše ze štětce a s tím související jevy jako rozpíjení tuše, tzv. "nidžimi", nebo naopak psaní jakoby už se skoro suchým štětcem, tzv. "kazure".

To, co jste se naučili pozorováním, je nutné vytříbit opakováním. Opakování je velikým učitelem, který vám ukáže vaše případné chyby. Když například píšete kaligrafii a napíšete ji jen pětkrát, nemusí se vám vůbec povést napsat ji správně. Když si ale řeknete, že ji napíšete třeba pětsetkrát, je nemožné, aby se to párkrát nepovedlo. Vaše ruka i tělo se unaví a nakonec se naučíte správnému ovládání štětce. Pouze cvičením poroste vaše úroveň psaní kaligrafie a ovládání štětce. Učitel nemůže prostřednictvím vašeho intelektu odpovědět na otázky vašeho těla. To je smyslem neustále opakovaného "piš tělem a ne hlavou".

Výše jsem psal o postřehu pana učitele, že kaligrafie se píše celým tělem, ne jenom rukou. Je to bojové umění. Má mnoho společných rysů s jiným bojovým uměním - aikidem. Ale o tom příště.