Arabské čtvrti připomínají Orient. U židovských jsou značné rozdíly. Ortodoxní Židé žijí v neupraveném prostředí - muži studují náboženství a modlí se, do práce většinou nechodí, o živobytí se musí postarat jejich ženy. Na udržování čistoty a pořádku nemá nikdo čas, nakonec si na ten bordýlek zvyknou a přestane jim vadit, zvlášť když v takovém prostředí už vyrostli. Naopak Židé vlažnější si na čistotu a pořádek potrpí, usilovně pracují a mají se dobře.
Zeď nářků známe všichni z televize. Je to pozůstatek opevnění Chrámové hory z 2. století. Chrámová hora či také kopec Moria patří k nejposvátnějším místům tří světových náboženství. Král Šalamoun tam postavil v 10. století před Kristem První chrám pro Archu úmluvy. Další panovník ho později zničil a postavil Druhý chrám, nakonec ho okolo roku 70 po Kristu vydrancovali. Dnes tam stojí Skalní dóm, mešita Al Aksa a Islámské muzeum. Ovšem současně to jsou posvátná místa i pro Židy a křesťany. Když tam v roce 2001 vyrazil Ariel Šaron na schůzku s muslimskými duchovními, arabští extremisté to považovali za provokaci a vyvolali nové bouře. Izraelská vláda padla a v předčasných volbách zvítězil Šaron. Jako premiér vládl tvrdou rukou. Zatímco on nyní už od konce roku 2005 dohasíná v komatu, jeho nekompromisní vládu Izraelci postrádají.
Dovnitř na nádvoří se vchází opět přes bezpečnostní kontrolu. Když jsem řekl, že mám kardiostimulátor, dívenka ani nechtěla vidět průkaz a pustila mě mimo rám - evropsky vyhlížející stařec nemůže být nebezpečný. Před samotnou zdí je ještě menší hrazení. Ženy a děti chodí k pravému křídlu, muži nalevo.
Když jsme neměli čepici anebo něco jiného na hlavě, museli jsme si půjčit u vchodu malou papírovou jarmulku. Vál tam slabý větřík, který nám ji neustále strhával z hlavy. Židé nosí tyhle drobné pokrývky hlavy, dokládající jejich náboženskou příslušnost, látkové a připevňují je k vlasům či k jejich zbytkům sponkami anebo jehlicemi.
U stěny stáli Židé, kteří se modlili a přitom se neustále kývali. I když nám to Hava před tím vysvětlovala tak, že tím vším chtějí být blíž k Bohu, mne to nepřesvědčilo. A z poznámek ostatních jsem měl dojem, že ani oni tomu nepřišli na kloub. Zašli jsme i do jeskyně vlevo, kde byli další modlitebníci.
U Zdi nářků jsme se vzájemně fotografovali - je to přece jenom výjimečné místo. Ale ani tady jsem nepociťoval žádný zvláštní pocit, spíš údiv. Hava nám navrhla, abychom si připravili papírky s našimi prosbami a zastrčili je do Zdi - dělají to tak všichni. Třebaže tomu nevěřím, taky jsem si napsal na papírek žádost o zdraví a vsunul ho do Zdi.
Když jsme vyšli z menšího ohrazení, čekali jsme na ostatní. Všimli jsme si několika civilistů ověšených samopaly. Jeden dirigoval děti do pravé části zdi. Zřejmě členové nějaké dobrovolnické milice z řad ortodoxních, kteří hlídkují, aby se nikomu nic nestalo.
Před časem jsem četl zprávu v novinách, že arabští kluci házeli shora na židovské věřící kameny. Byla to jedna z mnoha provokací, jimiž se obě strany častují.
Mnohem víc na mne zapůsobil památník Jad Vašem - památník šesti milionů obětí holocaustu. Nejdřív jsme zašli do malé budovy beze světel, kde nás vedly jenom orientační lampičky. Hrála tam pochmurná hudba a na zemi za ohradou jsme četli názvy německých koncentráků. Po několika minutách jsem odtamtud odcházel jako zmámený. Následoval ještě větší úder. Procházeli jsme muzeem, z jehož stěn na nás shlíželi evropští Židé v dobách klidu a míru, potom už se nedívali na nás, ale my na ně - na lidi v koncentrácích, duševně a fyzicky zmučené, na zbytky jejich věcí, nevybavení táborů, do toho čísla a fakta. Hrůzostrašná podívaná, ani na ni nechci vzpomínat, obdobné scény jsem viděl mnohokrát v televizi a v knihách.
Zeptal jsem se naší izraelské průvodkyně, jestli jí nevadí tam chodit. Odpověděla, že první dva roky to na ni působilo strašně, potom však získala aspoň trochu odstup.

Typické životní osudy

Paní Hava mluví půvabnou polskou češtinou. Absolvovala měsíční kurz češtiny v Poděbradech, od té doby občas vodí i české turisty. Ovšem jejími hlavními kunčafty jsou Američané a Němci.
V autobuse jsem seděl hned za ní, občas jsem se jí vyptával na její život. Otec byl lékárník, sloužil v polské armádě. Na podzim 1939, kdy Polsko drtily z obou stran německé a sovětské armády, ho zajala Rudá armáda. Strávil dva roky v gulagu, potom sloužil v polské armádě. Za ženu si vzal Rusku. Po válce demobilizoval a zůstali v Sovětském svazu. Na naléhání manželky se v roce 1946 přestěhovali do Polska. Po 20. sjezdu sovětských bolševiků, na kterém Nikita Chruščov odsoudil Stalinovy zločiny, se v Polsku ujal vlády jako první tajemník komunistické strany Wladyslaw Gomulka. Tehdy se rozhořely protižidovské bouře a její rodiče se rozhodli, že se odstěhují do Izraele. Dostala se tam tedy jako malá holčička.
Chlapci slouží v izraelské armádě tři roky, děvčata dva roky. Ona dostala možnost si vybrat - buď v uniformě s puškou, anebo v pohraničním kibucu. Poslali ji do kibucu Gadot pod Golanskými výšinami u syrských hranic. V roce 1965, kdy tam pracovala, rozbombardovalo syrské dělostřelectvo tuhle vesnici z 90 procent. Naštěstí jí se nic nestalo.
Kibucy začali zakládat levicoví přistěhovalci už před první světovou válkou. Byly to vesnice, kde obyvatelé měli všechno společné včetně peněz. Děti dávali brzy po narození do školek, všichni jedli ve společných jídelnách, o všem rozhodovali společně. Když začaly myšlenky socialismu ve světě opadávat, také kibucy končily s rovnostářstvím a společným vlastnictvím. Dnes ještě mnohé existují, ale jako běžné vesnice.
Hava si vzala za manžela syna Rakušanů. Jeho rodiče žili v městečku poblíž Vídně. Začátkem roku 1934 vyvolali agenti Kominterny v Rakousku povstání dělníků, které policie a vojsko krutě potlačily. V téhle revoltě se dost angažovali mnozí Židé. Neznám tamní situaci, ale nejspíš se jim tam už nevedlo příliš dobře. Manželovi rodiče získali od Britů vystěhovalecké vízum do Palestiny. Měli štěstí, protože britská vláda chtěla udržet klid mezi Araby a Židy, proto příliv nových přistěhovalců tvrdě regulovala a ty, které chytila při ilegálním pokusu o přistání, posílala na Kypr, Maltu i na vzdálený Mauricius, aby tam přečkali válku.
Naše průvodkyně nás udivovala velikánskou znalostí historie. Když nám řekla, že původně pracovala v muzeu, bylo to jasné. Navíc pořád čte knihy a časopisy o historii, samotnou ji to zajímá. Před 19 lety začala s průvodcovstvím. Na vizitce však nemá češtinu. Když jsem se jí zeptal na důvod, měla kouzelnou odpověď: "Nemá mě kdo z češtiny vyzkoušet." Ovšem jako průvodkyně musí každý rok absolvovat nové zkoušky, které jsou nyní už víceméně formální.
Má čtyři dcery, všechny prošly vojenskou službou. Jedna dokonce vyjížděla v uniformě do Gazy. Jedna - nevím která - byla raněná. "Ale už je v pořádku," ujišťovala nás. Moc jsme jí to přáli. Dvě dcery jsou vdané, mají děti, je tedy babičkou.
Její rodina se dlouho přátelila s jednou arabskou rodinou. Navzájem si pomáhali, v mnohém si rozuměli. Vystřízlivění přišlo v době, kdy umíral Jásir Arafat v pařížské nemocnici. Tohoto teroristu původně vycvičily tajné služby sovětského bloku, potom se stal vůdcem Palestinců a dokonce koketoval s uzavřením míru s Izraelci, ale nikdy to nemyslel vážně. Francouzi vždycky podporovali Palestince, nebylo tedy pochyb, že udělají pro jeho záchranu všechno.
Přesto jí přítel Arab řekl: "I kdyby umřel normálně, pořád si budeme myslet, že jste ho zabili vy." Když Arafat skonal, někteří palestinští radikálové opravdu prohlašovali, že ho zavraždila izraelská tajná služba - bez ohledu na výsledek pitvy v Paříži. Jejich povyk zahladil čas.
Hava bydlí s manželem v jedné vesničce na severu Izraele v Galilei, asi 400 kilometrů od Jeruzaléma. Jedna dcera má dům kousek od nich. Před tím, než jsme se s ní loučili, prohodila, že domů pojede vlakem, jezdí každou hodinu, cesta jí potrvá čtyři hodiny. Po týdnu volna ji čeká skupina Američanů.
Když jsem se zamýšlel nad osudy Havy a její rodiny, uvědomil jsem si, jak je typický pro většinu židovských obyvatel Izraele. Židy vyhnali z Evropy Stalin a Hitler. Kdyby tihle krutí diktátoři nepřišli na scénu, stát Izrael by se nezrodil v bojích s Araby v roce 1948, ale mnohem později, zřejmě značně kultivovaněji, možná bez krveprolití a vyhroceného nepřátelství, jaké tam panuje už šest desetiletí. Je to tedy paradox - na praotce moderního státu Židů můžeme pasovat dva jejich úhlavní nepřátele, největší krutovládce 20. století. Jenže přispěli ke vzniku strašně nešťastné země.

Pokračování zítra.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz