Pro Židy je to ulice Hagai, pro Araby je to Al Wad. Pro čtenáře zpráv je to po neděli místo další vraždy, kterou v Jeruzalémě spáchal Palestinec a jejíž obětí je znovu Izraelec, Žid.

Ti z vás, kteří jste Jeruzalém navštívili, ji jistě znáte. Ta ulice začíná u Ša‘ar Šechem, neboli Damašské brány, kříží ji Via Dolorosa a zhruba v polovině se lomí a běží paralelně s obrysem Chrámové hory, aby vyústila na náměstí před Západní zdí. Najdete na ní hlavně obchody a kavárničky, ale také sídla religiózních organizací, nebo se z ní můžete dostat do běžnému turistovi neznámého a skrytého místa HaKotel HaKatan, neboli k Malé zdi (viz video). Jenom pro muslimy jsou povoleny čtyři vstupy na Chrámovou horu, které zde najdete také.

Ulice vznikla za římských dob, pravděpodobně v trase ještě starší ulice z časů Herodových, v byzantských dobách byla součástí obchodní třídy Cardo, té východní. Poblíž křížení s Via Dolorosa můžete vidět její původní byzantské či snad dokonce římské dláždění. Její jméno naznačuje původ, gai je hebrejské a wad arabské slovo pro údolí. Ulice totiž kopíruje tvar Centrálního údolí, neboli „Údolí sýrařů“, jak je nazval Titus Flavius Josephus, které oddělovalo horu Moria od hory Sion a na jihu se sbíhalo s údolím Kidron. Nemáme již šanci je vidět, je zcela zaplněné troskami a odpadem a několika patry dnes již v podzemí ukryté výstavby.

Není to jednoduché místo. Je to vnik Izraele a židovství do míst, které Arabové vidí jako jenom a jenom jejich. Židům se na této ulici podařilo postupně koupit několik domů, kde nyní sídlí ješiva, synagoga, nebo zde má sídlo Chabad, organizace lubavičských chasidů. Od damašské brány po ní denně chodí desítky zbožných Židů z lokalit na sever od Starého Města, kteří míří k Západní zdi. Jednou za rok, na svátek Den Jeruzaléma, výročí jeho sjednocení, je ulice zavřená kvůli pochodu Židů, kteří po ní v tisících jdou s izraelskými vlajkami muslimskou čtvrtí k Západní zdi. Šel jsem tam dvakrát, věšeli jsme ze žebříku mezi domy patřícími muslimům transparenty se sionistickou tématikou. Pohledy přihlížejících Arabů říkaly jednoznačně, co by s námi udělali, kdyby nebylo desítek přítomných policistů.

Role této ulice v tragédii novodobých vztahů mezi Židy a Araby začala již v roce 1920. Pátého dubna toho roku zde Arab ozbrojený nožem zavraždil Michaela Grosse a také Avrahama Šmuela Hamati, který mu přispěchal na pomoc. V říjnu 2015 na tomtéž místě napadl nožem devatenáctiletý palestinský útočník Muhanal Halabi manželský pár Benettových. Odel byla těžce zraněna, Aharon byl zavražděn a smrtí zaplatil za odvahu rabi Nehemia Lavi, který přispěchal na pomoc a kterého vrah také ubodal. Pár dní nato, kousek odtud, napadla osmnáctiletá Arabka třicetiletého Izraelce nožem, zranila jej a on ji v sebeobraně zastřelil.

Tuto neděli odpoledne, kolem páté, se nože chopil dvacetiosmiletý Palestinec Abd al-Rahman Bani Fadel z osady Aqraba poblíž Nabulusu. Měl pětidenní povolení ke vstupu do Izraele za účelem hledání práce. Vydal se na ulici El Wad, kterou zrovna šel také dvaatřicetiletý Adiel Kolman. Žil v malé osadě Kochav ha-Šachar (Jitřenka) v Samaří, asi 40 kilometrů od Jeruzaléma, v Jeruzalémě pracoval na vykopávkách v Davidově městě. Fadel ho několikrát bodl do horní části těla a uprchl. Těžce zraněného Adiela Kolmana provezli na malém terénní čtyřkolce úzkými ulicemi, přeložili do sanitního vozu, který jej dopravil do nemocnice Ša’arej Cedek, kde na následky zranění po několika hodinách zemřel. Pachatele na útěku zastřelili policisté. Otec dvou dětí zabil otce čtyř dětí a byl zabit také. I tak by se to dalo popsat.

Pohřeb Adiela Kolmana

Jedna ulice, jedna země. Na jiném místě, na severu Samaří, byli jenom před pár dny zabiti dva vojáci, terorista do nich najel autem.

Palestinci poblouznění štvaním svých imámů a teroristického vedení v Ramallahu si slibují od útoků bůhví co. Svému nesmyslnému snu o vyhnání Židů ze země, kterou si ve svých skandováních nárokují „od řeky k moři“, tedy celou, je ale vraždění neposune. Izraelský ministr zemědělství Uri Ariel na pohřbu Adiela Kolmana řekl: “Naší odplatou jsou osady a pevné držení země. Doufám, že budeme pokračovat ve výstavbě v Jeruzalémě a v Judeji a Samaří a jasně se rozhodneme, že mezi Jordánem (řekou) a (Středozemním) mořem bude jenom jeden suverénní stát – Stát Izrael.“