Nijak krásný ten čtyřpodlažní dům na okraji prašné ulice mezi židovským sídlištěm Kirjat Arba a starým Hebronem právě není. Ale je mezinárodně známý a velmi kontroverzní. „Ministr obrany schvaluje nové sídliště v Hebronu, poprvé od roku 1980,“ hudruje izraelské mírové hnutí „Šalom Achšav“ („mír teď“). K jejich nelibosti nabízí „Dům sporu“ bydlení pro „více než 120 lidí“. Po letech soudních sporů izraelská armáda umožnila na začátku třetího dubnového týdne 2014, aby se Židé do domu nastěhovali.

Na průčelí budovy, kterou Palestinci nazývají „domem Radžábí“, armáda „hnědým domem“ a osadníci „Domem míru“, je transparent s nápisem z proroka Jeremiáše: „Rozjásám se nad nimi, abych jim prokazoval dobro; spolehlivě je v této zemi zasadím, celým svým srdcem a celou svou duší“ (Jeremiáš 32,41, český studijní překlad). Co v českém studijním překladu čteme jako „spolehlivě“, doslova znamená „v pravdě“ - ale právě toto se zdá být ve všech debatách, komentářích a názorech okolo této budovy nejspornější.

Nejde o to kohokoliv v Hebronu ospravedlňovat. Co Karel May napsal o městě před více než sto lety, je velmi aktuální. Spisovatel z Ernstthalu v Krušných horách v roce 1900 Hebron skutečně procestoval - na rozdíl od mnoha jiných dějišť svých poutavých příběhů. Obyvatelstvo - v jeho době „asi 9000 muslimů a 500 židů“ - charakterizuje tento Sas bujné představivosti jako „nejbigotnější v celé zemi“. Zahraničnímu návštěvníkovi radí, aby se zde pohyboval co nejnenápadněji, „jinak se může snadno stát, že se za ním potáhne přinejmenším tlupa mládeže, ze které budou vylétat nejen nadávky, ale i hmotnější předměty“. Z osobní zkušenosti May uzavírá: „Lidi jsou tady připraveni rozdávat rány aniž by se ptali na dovolení.“ Když mi palestinský přítel z velké hebronské rodiny prozrazuje: „Hebron je zajímavý, ale není to dobré místo k bydlení; zdejší lidi jsou všichni madšnun - potrhlí,“ má zřejmě na mysli Araby i Židy.

Aniž bych musel bránit blázny, doufám, že Evropané si vytvoří názor podle svých vlastních měřítek. Není pochyb o tom, že židovští majitelé získali spornou nemovitost řádnou koupí. Biblické zaslíbení pozemků neopravňuje k jejich násilnému zabrání. Prorok Jeremiáš zaplatil 17 šekelů stříbra za své pole v Anatótu jako prorocké znamení, že Izraelci budou při svém budoucím návratu „kupovat domy, pole a vinice“. Právě kontext plakátu obyvatel na „Domě sporu“ zdůrazňuje, že kupní smlouvy musí být právně bezvadné (Jeremjáš 32,9.15.43n).

Biblické právo zakazuje lidem půdu, která jim byla přidělena Bohem, předchozím majitelům prostě odejmout. Král David koupil Chrámovou horu od Ornana Jebúsejského výslovně „za plnou cenu“ (2. Samuelova 24,24, 1. Paralipomenon 21,24n). Stejně to udělal Jákob se svým tábořištěm u Šekemu (1. Mojžíšova 33,19). A totéž platilo pro Abrahama, než mohl pohřbít svou ženu Sáru v jeskyni Makpela v Hebronu (1. Mojžíšova 23,12nn). Z evropského hlediska zbývá otázka: Proč vlastně nesmějí Židé bydlet v domě, který si právoplatně koupili?

© Johannes Gerloff
Překlad: Pavel Mareš
www.wilberforce.cz