Zde se veřejné výdaje promění v soukromé zisky

Jak známo, italský premiér Mario Monti podává Itálii hořkou medicínu tvrdých opatření s cílem vyléčit její děravé veřejné finance. Na konečný výsledek si ještě počkáme. Přesto sílí, a to nejen v Itálii, hlasy, které říkají zcela jasné, že odebírat krev pacientovi, který jí má již tak málo, může mít jen zhoubné následky, stejně jako byly zhoubné výsledky aplikace pijavek nemocným v středověké medicíně.

Mně to ale pořád nedá a tvrdohlavě zastávám názor, že v ekonomii, jak v italské, tak v evropské, potřebné peníze jsou, ale stát je jednoduše není schopen, možná není ani ochoten najít, vybírat a smysluplně používat.

Jeden příklad za všechny: v minulých dnech vypukl další velký skandál, když vyšlo najevo, že senátor z PD, středolevicové politické uskupení, Luigi Lusi odcizil ze stranických kas ohromných 13 milionů eur! A to ještě dodejme, že se jedná o stranu Margherita, která již neexistuje, protože splynula s PD. Rychlost, s kterou svůj hřích uznal, dává prostor domněnkám, že tyto peníze neměly sloužit jen jeho soukromým účelům, ale že měly i jiné politické adresáty, kterým teď Lusi bude dělat obětního beránka. Lusiho prohlášení, že bere "plnou odpovědnost za sebe a za všechny", bylo doprovázeno slibem, že je ochoten vrátit ihned 5 milionů eur, asi ten zbytek, který ještě nerozdal svým kumpánům.

Italové jsou tím rozhořčení, protože se jednalo o veřejné peníze daňových poplatníků. V zemi, kde v roce 2010 hrozilo 18,2% obyvatel nebezpečí chudoby a 6,9% žije ve stavu vážné hmotné nouze, kde 11% rodin žije v absolutní a 4,6% v relativní chudobě, si politika naopak žije nad možnosti a mnozí už proti tomu začínají protestovat. Zvedají se hlasy volající i po násilí jako poslední možnosti odporu proti tomuto systému založenému na výsadách. Poslanci a senátoři mají nejvyšší platy v Evropě (mezi 15 až 20 000 eur měsíčně). Ačkoliv v referendu z roku 1993 valná většina Italů jasně řekla, že si nepřeje veřejné financování politických stran, tyto ho přejmenovaly na volební úhradu a vesele jedou dále v bohatém financování z veřejných zdrojů. V roce 2008 utratily 136 milionů eur a získaly zpět 503 milionů, čili čtyřikrát tolik!
Tohle je možné, protože neexistuje žádná povinná externí kontrola financí stran, které nemají ani podobu právnické osoby.

Takže opět: Neměly by si italský stát a jemu podobně fungující státy nejprve udělat pořádek ve svých strukturách, zde vybrat odcizené peníze a až potom, nebudou-li stačit a bude-li je potřebovat pro své fungování, je vyžadovat od občanů? Ztráta důvěry voličů v politiku a obrovská propast, která se rozevřela mezi jejich životy, potřebami a ambicemi a světem politiky a hospodařením s veřejnými penězi, začíná právě tady.

Převzato z Pieralli.blog.ihned.cz se souhlasem autora