Je to zvláštní. Když se před čtyřmi lety rozhodovalo o útoku na Saddámův režim, jeden z hlavních argumentů odpůrců se opíral o Iráčany: Co s nimi, proboha, bude v nastalém chaosu, násilí a krveprolití? Nyní, když tento černý scénář čím dále temněji proniká do našich obýváků na televizní obrazovky, se hlavní zájem odpůrců opírá o George Bushe: Proč, proboha, nevycouvá, když válka je už prohraná?

I tak lze shrnout reakce na jeho novou iráckou strategii. Místo stažení vojáků, když počet padlých překročil „jen“ tři tisíce, chce Bush další posily. Je to blázen, který podlehl slavomamu, nebo paličatý konzervativec, který neutíká od odpovědnosti za nedokončenou misi? Tuto otázku si kladou nejenom běžní Evropané a Američané, ale i část jeho vlastní generality, opozice, ba čím dál více i republikánů samých. Přitom z hlediska USA vyjdou obě možnosti prašť jako uhoď, neboť vítězství je dnes už jen iluzí.

Nechme Irák Irákem, Iráčany sobě samým, hleďme si svého a zachraňme, co se dá, zní názor stále rostoucí většiny. K ní už zdaleka nepatří jen ti, kteří si v roce 2000 během první volební kampaně současného prezidenta dělali legraci z „bushismů“. Postoj změnil i Thomas Friedman, vlivný komentátor The New York Times, člověk, který invazi na jejím počátku přál úspěch, měl neskrývanou radost z každého dosaženého pokroku, ale zároveň kriticky poukazoval na minusy.

Definitivně ho zlomila poprava Saddáma Husajna, která nevyzněla jako akt spravedlnosti státu, nýbrž jako sektářská odplata šíitů na tyranovi. „Iráčané nás jen vzácně překvapovali gesty smíru, spíše jen novými způsoby vzájemného zabíjení,“ vyjelo z Friedmana zobecnění. Co z něj hovoří? Zhrzená láska k idealistickému projektu irácké demokracie, jež měla jako maják lákat k následování široký region?

Nebo vlastní špatný odhad? To není důležité. Podstatné je, že vystihl odvrat od původní ideje i u těch, kteří ji podporovali: „Iráčané to dělají po svém. Možná je na čase, abychom se z toho vyvlékli.“

Nechme Friedmana Friedmanem, jako by si řekl Bush, když o týden později vyhlásil posílení vojsk. Skutečně nápad šílence? Jednoho proti všem? Možná ne úplně. V mediálním mumraji kolemWashingtonu zaniklo, že v téže době izraelský premiér Ehud Olmert poprvé odsoudil předloňské stažení z pásma Gazy. V podstatě tak poplival něco, co donedávna sám prosazoval, ba co svět vítal. Právě Gaze se tak měla zahradit cesta k tomu, aby se stala druhým Bagdádem, areálem, kde s okupanty zápasí různé milice, rebelové a sektáři. Jenže místem, kde bojují všichni proti všem, se definitivně stala až po stažení. Čím se stane po americkém stažení skutečný Bagdád?

Problém je, že tuto úvahu převálcovaly chytlavé slogany „Bush“, „navýšení“, „stažení“, „návrat domů“. Kdo by to nechtěl? Koneckonců i samého Bushe může vzít čert. Má své vystaráno, v americké historii zůstane zapsán jako první pokračovatel dynastie a žádné volby už ho nečekají. Ale co ti Iráčané? Ve vzduchu visí strašné dilema: Když už tam Američané (se spojenci) samozvaně vletěli, zvítězili a zemi okupovali, to pak opravdu stačí konstatovat, že když si to Iráčané dělají po svém, je na čase vypadnout? Kiplingovské „břemeno bílého muže“ teď působí politicky nekorektně, jako apoteóza kolonialismu, ale ozývá se s nečekanou naléhavostí. V době, kdy je pro sofistikované jednotky čím dál snadnější vyhrát bleskovou válku, se ukazuje, že tyto armády se nenaučily okupovat. Platí to morálně: dělají-li to místní „po svém“, je chyba spíše na straně okupanta než okupovaných.

A platí to i prakticky: Gaza o rozměrech Iráku to ukáže.

redaktor týdeníku Respekt