„Byl to šok, zemětřesení. Jasně a pádně jsem si najednou uvědomil, že výsledky znamenají nejen nutnost podělit se o vládu, ale i urychlení procesu, který může vést velmi daleko.“

Tak vzpomínal později tehdejší vládce komunistického Polska generál Wojciech Jaruzelski na událost, jež tvoří jeden ze zásadních mezníků pádu komunismu v celé střední Evropě. Konkrétně na polosvobodné parlamentní volby, jejichž první kolo se v Polsku uskutečnilo 4. června 1989. Celkem 460 křesel v Sejmu (neboli dolní komoře parlamentu) bylo rozděleno tak, že o 65 procent soupeřili pouze kandidáti stávajícího režimu, o zbylých 35 procent míst proběhl v podstatě otevřený souboj.

Právě kvóta 35 procent dala vzniknout jedné z charakteristik tehdejšího období, o němž se hovořilo jako o „třicetipětiprocentní demokracii“. Zcela svobodné hlasování probíhalo do Senátu, který však neměl příliš pravomocí.

Na konání voleb v uvedeném formátu se polská opozice sdružená v hnutí Solidarita dohodla s režimem na jaře 1989 u kulatého stolu. Přinesly obrovský úspěch opozičním kandidátům, kteří získali všechna možná křesla v dolní parlamentní komoře a 99 křesel ve stočlenném Senátu. A to zpravidla již v prvním kole – ve volbách platil dvoukolový většinový systém –, čili druhé kolo 18. června proběhlo už za nevelkého zájmu.

Komunisté si chtěli polosvobodnými volbami zajistit další vládnutí, leč voliči hlasování pojali jako svérázné referendum o komunismu a úspěch opozičních kandidátů byl drtivý. Představitelé režimu tudíž pochopili, že Solidaritě musí přenechat podíl na výkonné moci.

V srpnu 1989, kdy se opozice v Československu přela o to, zda vyzvat občany k demonstraci k výročí okupace z roku 1968, jelikož kolovaly zvěsti o připravovaném brutálním zásahu proti ní, už polský parlament přijal rezoluci odsuzující invazi armád Varšavské smlouvy.

Koncem srpna se pak Tadeusz Mazowiecki ze Solidarity stal prvním polským nekomunistickým premiérem po dlouhých desítkách let. Avšak za cenu velkých kompromisů vůči sice chřadnoucím, leč stále mocným komunistickým strukturám. Například v podobě zvolení generála Jaruzelského prezidentem v červenci 1989 – v parlamentu, ne v přímých volbách.

I proto onen historický průlom, umožněný jednáními u kulatého stolu na jaře 1989, nemá dnes v Polsku zrovna nejlepší pověst (hlavně samotný kulatý stůl nikoliv). A Lech Wałęsa, s nímž se tehdy nechal na plakát vyfotografovat každý kandidát Solidarity, je teď zpropadený agent tajné policie s krycím jménem Bolek.

Někdejší historický triumf nyní mnozí Poláci vnímají málem jako tragédii. Trochu nespravedlivě, neboť kompromisy vykoupená polská polodemokracie z jara a léta 1989 určitě dodala mocný impuls k celkovému zhroucení komunismu ve střední Evropě na podzim téhož roku. Po bitvě je zkrátka každý generálem, byť ne nutně generálem Jaruzelským.

Autor je politolog na FSV UK