Válka je pokračování politiky jinými prostředky, zní známý Clausewitzův citát. Totéž se ale dá říci i o sporech o výklad dějin, jak se to projevuje i v současném rusko-ukrajinském napětí. Oba národy a státy historicky mnohé spojuje, ale také rozděluje – a týká se to možná i nejbolestnějšího okamžiku ukrajinské historie, a to velkého hladomoru 30. let.

V letech 1932 až 1933 na území Ukrajiny zahynuly miliony lidí hlady, ironií osudu se to odehrálo na nejúrodnějším území Evropy. Tajná policie zabavovala obilí, vzpurné vesnice byly obklíčeny a vyhladověny, na řadě míst se popravovalo. Byla to tragédie, které se dalo zabránit? A nebyla dokonce záměrně vyvolaná? A kdo ji způsobil, proti komu, a proč? To je řada otázek, které zůstávají ve vzduchu, dá se s nimi manipulovat, a také použít v propagandě nebo informační válce.

Ukrajinští nacionalisté po rozpadu ruského impéria před sto lety nechtěli, aby se jejich vlast stala součástí formujícího se Sovětského svazu, ale neuspěli. O deset let později jejich zemi zdecimoval hladomor. A posílil odpor proti sovětské moci a částečně zapříčinil i skutečnost, že pro některé Ukrajince bylo přinejmenším na začátku německé okupace přijatelnější spolupracovat s nacisty než se Sověty.

Za sovětských dob se o hladomoru nesmělo mluvit, ale událost samozřejmě zůstala v kolektivní paměti Ukrajinců. Teprve v 60. letech někteří zájemci o historii opatrně pátrali po místech, kde se odehrály největší tragédie. Za perestrojky se o něm začalo mluvit otevřeněji, a ještě více od rozpadu Sovětského svazu, také díky vlivu ukrajinských exulantů v Severní Americe.

Pojem Holodomor nabýval na významu nejen jako tragický moment ukrajinské historie, ale i jako klíčová součást národní identity.

V roce 2006 na Ukrajině schválili zákon, podle kterého se jednalo o genocidu proti ukrajinskému národu. Roku 2010 kyjevský odvolací soud shledal posmrtně vinnými z genocidy proti Ukrajincům několik sovětských politiků, včetně Stalina, Kaganoviče a Molotova.

Neméně důležitým momentem byl rok 2014, kdy se odehrály demonstrace na Majdanu, prezident Janukovyč utekl do Ruska, Rusko obsadilo Krym a pokusilo se odtrhnout východní část Ukrajiny. Tehdy se na obou stranách posílila představa, podle které oba národy stojí historicky proti sobě, ne vedle sebe.

Ukrajinská verze vychází z představy, že hladomor byl způsoben záměrně, a to z Moskvy. Rusové prý Ukrajince nenáviděli ještě z carských dob, protože se odmítali nechat poruštit. Nebo se připomíná skutečnost, že Stalin se snažil oslabit Ukrajinu a ukrajinské národní vědomí, protože se obával, že se Ukrajinci na sovětském území spojí s Ukrajinci, kteří tehdy žili na území předválečné Polské republiky.

Ruské verze jsou často opačné. Mírnější varianty zdůrazňují, že hladomor se odehrál i na ruském území, nebo na území Kazachstánu a dalších republik. A byl důsledkem všeobecných represí, snahy stalinského režimu přimět zemědělce ke kolektivizaci, a úrodné Ukrajiny se nejvíce dotknul proto, že měla velký počet samostatně hospodařících rolníků. Byla to tedy prý „společná“ tragédie Ukrajinců i Rusů.

Agresivnější verze pak pracují s tezí, že Ukrajinci stáli vždy proti Rusku. Projevilo se to prý i po německém útoku, kdy část ukrajinského obyvatelstva vítala německou armádu a část Ukrajinců s nacisty kolaborovala.

Vykreslování současné ukrajinské vlády jako „fašistické“ se stalo už zcela běžným nástrojem kremelské propagandy. Shodou okolností před několika dny mluvil ruský prezident o „genocidě“, kterou páchají Ukrajinci na ruskojazyčném obyvatelstvu na východě země.

Pojem genocida kdysi zavedl americký právník polsko-židovského původu Raphael Lemkin, a to zejména s přihlédnutím k masakrům Arménů v Osmanské říši. Lemkin ale zmiňoval i ukrajinský hladomor 30. let. Jenže tato verze se neujala, Holodomor za „genocidu“ neuznává ani OSN – ostatně na formulaci představ o tom, co je genocida, měl po 2. světové válce silný vliv právě Sovětský svaz.

Ukrajina se snaží prosadit mezinárodní status připomínky Holodomoru – a to se daří jen omezeně. Za genocidu ho zatím uznává jen 16 zemí, včetně Polska, Pobaltí nebo Gruzie.

Je možné, že neplánovaným důsledkem současných ruských manévrů bude i větší světová pozornost ukrajinskému pohledu na 90 let staré události.

Autor je komentátor Českého rozhlasu