13.8.2022 | Svátek má Alena


HISTORIE: Pět milionů franků za ´Bílou myš´

8.10.2011

Jak se z obletované manželky průmyslníka stala nejhledanější odbojářka ve Francii za druhé světové války

Zemřela možná poslední z hrdinek ilegálního boje proti německým okupantům ve Francii za druhé světové války. V neděli 7. srpna skonala v Londýně Nancy Wakeová, které Němci přezdívali "Bílá myš". Bylo jí bez několika dnů neuvěřitelných devětadevadesát let. Henri Tardivat, její partyzánský spolubojovník, o ní řekl: "Je to nejženštější žena, jakou znám, ale jenom dokud nezačne boj. Potom se chová jako pět chlapů."

Přitom nic v jejím předchozím životě nedávalo tušit, kolik síly se v ní skrývá – ostatně jako u všech hrdinů.

Život jí změnilo dědictví po tetě

Nancy Grace Augusta se narodila jako nejmladší ze šesti dětí novináře Charlese Wakeho a jeho ženy Elly 13. srpna 1912 na předměstí Wellingtonu na Novém Zélandu. Když jí byly necelé dva roky, rodina se přestěhovala do Sydney v Austrálii.Jako nejmladší byla miláčkem všech, ale také se v ní probouzelo rebelantství. Nejvíc milovala otce. "Vypadal velmi dobře," vzpomínala na něho. "Ale byl to bastard. Odjel na Nový Zéland, aby pořídil snímky Maorů, a už se nikdy nevrátil. Zato prodal dům, ve kterém jsme bydleli, a noví majitelé nás vyhodili."Šestnáctiletá dívka si zvolila povolání ošetřovatelky. Po čtyřech letech změnil její život závěť novozélandské tety – zdědila po ní 200 liber, což byla obrovská suma. Odplula nejdřív do New Yorku a odtud do Londýna.Zkusila psát do novin a měla úspěch. Začala pracovat pro tiskový koncern Američana Williama Hearsta jako evropská korespondentka, jejím sídlem se stala Paříž.

Otřes z pronásledování Židů

Paříž třicátých let byla metropolí světové kultury, módy a neřesti. Nancy tam žila bouřlivým životem, dokud v roce 1937 nepotkala Henriho Edmonda Fiocca, o čtrnáct let staršího průmyslníka. Prý ji okouzlil svým uměním tančit tango.Jako novinářka sledovala bouřlivý vzestup vlády nacistů v Německu. V roce 1933 dokonce získala interview od nacistického vůdce Adolfa Hitlera.Udivovala jí ústupnost francouzské a britské vlády vůči německému tlaku. Byla ve Vídni v době, kdy Hitler připojil k Německu i Rakousko. Pohledy na Židy, které Němci a rakouští nacisté v ulicích pronásledovali, jí otřásly."Vojáci přivázali několik Židů k velkému kolu a potom začali kolem otáčet a Židy bičovat. Dívala jsem se a nevěděla jsem, co mám dělat, ale říkala jsem si, že to jednou musím oplatit. A na tuto scénu jsem vzpomínala po celou válku."Přepadení Polska Německem a začátek druhé světové války ji zastihly v Londýně. Koncem listopadu 1939 odjela do Marseille na svatbu s Henrim. Na slunném jihu Francie zůstala a učila se životu zhýčkané bohaté manželky.V létě 1940 ji zasáhla porážka Francie. Jižní část země Němci zpočátku velkomyslně neokupovali, nechali tam u vlády loutkový režim maršála Petaina se sídlem v lázeňském městě Vichy.

Zatykač na manželku průmyslníka

Hned na podzim se Nancy zapojila do doutnajícího odboje. Jako kurýr vozila mezi jednotlivými odbojovými skupinami v neokupované Francii vzkazy a zprávy. Když si opatřila falešné doklady, začlenila se do sítě řízené kapitánem Ianem Garrowem, která organizovala útěky tisícům vězňů, Židů a sestřelených spojeneckých letců přes Španělsko do britského Gibraltaru. Manžel jí dal peníze, aby mohla koupit ambulanci na tajný převoz uprchlíků. Britové její schopnosti vysoce oceňovali.V listopadu 1942 zabrali Němci i jižní část země. Věděli, že tamní odboj je silný a chtěli ho zlomit. Brzy se podezření gestapáků soustředilo i na krásnou manželku marseillského průmyslníka. Odposlouchávali její telefony a kontrolovali poštu."Henri mi řekl, že musím odejít," vyprávěla po letech. "Jednou jsem na něj křikla, že jdu nakoupit a brzy se vrátím. Ale odešla jsem úplně a jeho už jsem nikdy nespatřila." Doufala, že když bez rozloučení zmizí a on o ní nebude nic vědět, nebudou mít Němci důvod ho kvůli ní pronásledovat.Gestapákům dovedně unikala, takže o ní mluvili s určitou úctou jako o "Bílé myši"-"Weisse maus"-"Souris blance". Začátkem roku 1943 na ni vydali zatykač – byla nejhledanějším příslušníkem odboje. Všude rozvěsili plakáty s jejím portrétem a nabídkou pěti milionů franků za pomoc při jejím dopadení.

Šestkrát přes zasněžené Pyreneje

V prosinci pronikl do ilegální sítě, v níž "Bílá myš" působila, zrádce. Gestapo mnoho lidí zatklo. Vedení odboje rozhodlo, že Nancy Fioccová musí opustit Francii. Manžel souhlasil.Vyzbrojena falešnými doklady se vydala známou cestou ke španělským hranicím. Avšak už v Toulouse ji zatkla francouzská policie. Čtyři dny trvalo, než vyšetřovatele přesvědčila, že je nevinná francouzská panička, aby jí pustili.Potom se pokusila překročit Pyreneje, které dělí Francii od Španělska. To se jí podařilo až na šestý pokus – hory byly zaváté a panoval silný mráz. Pomocí uprchlické sítě doputovala přes Barcelonu a Madrid do Gibraltaru. A odtud se dostala do Londýna.

Kapitánka SOE

Byla v bezpečí, ale chtěla se vrátit. Navíc měla obavy o manžela, který patřil rovněž mezi odbojáře, a ona o něm nic nevěděla.Přihlásila se k Útvaru pro zvláštní operace (Special Operations Executive – SOE), který vznikl z podnětu premiéra Winstona Churchilla jako zpravodajská a sabotážní organizace. SOE se vydělila z oddělení D (destrukce) výzvědné služby MI 6/SIS v létě 1940. Byla to pověstná "Churchillova tajná armáda".Absolvovala výcvikový tábor SOE ve Skotsku, kde se učila používat rádio, vyhazovat vlaky a budovy do povětří, tiše zabíjet, unikat nepříteli. Těmito tábory prošli rovněž všichni českoslovenští parašutisté včetně útočníků na Reiharda Heydricha.Ve francouzské sekci SOE přijali novou odbojářku s radostí – vždyť měla praktickou zkušenost z ilegální činnosti na francouzské půdě. Dali jí hodnost kapitánky.

Velitelka pod jménem "Andréová"

Několik týdnů před spojeneckou invazí do Normandie, 29. dubna 1944, seskočila do náhorní oblasti Auvergne ve střední Francii. Její padák se však zachytil za strom. Naštěstí ji čekající makisté, jak se nazývali tamní partyzáni, brzy sundali. Major John Farmer, se kterým přiletěla, dopadl líp.Měli jasný úkol: pomáhat organizovat makisty, aby stále více narušovali týl německých vojsk před spojeneckou invazí a během postupu spojeneckých divizí.Nancy se tam pohybovala s dokumenty na jméno "paní Andréová". Řídila sběr vojenského materiálu, který shazovala spojenecká letadla, rozdělovala a distribuovala zbraně, zajišťovala rádiový kontakt s Londýnem.Tahle podzemní armáda se brzy rozrostla ze 3–4 tisíc na sedm tisíc. Němci o ní věděli, a proto soustředili k jejich rozdrcení 22 tisíc těžce vyzbrojených esesáků, což byli dobře vycvičení a ideologicky zdatní vojáci. Avšak makisté jim pořádně znesnadňovali život. Přepadali jejich stanoviště, automobilové konvoje a sklady.

Kurýrkou na kole

Většiny těchto operací se účastnila i Nancy. Například vedla útok na budovu gestapa v Montluçonu. Při přepadení muniční továrny holýma rukama – tak, jak ji učili ve škole SOE – zabila strážné, aby neprobudili další vojáky. Bez zaváhání popravila i jednu žena, která udávala lidi gestapu.Těsně před invazí ztratila londýnská centrála spojení s radistou vzdáleným od Auvergne přes 400 kilometrů. Někdo mu musel předat nové kódy a frekvence pro vysílání! Jenže každého kurýra, který za ním vypraví, několikrát zastaví a možná i prošacují německé hlídky. Kdo tam pojede? Nancy vzala kolo a vyrazila sama. "Pro ženu to bylo bezpečnější než pro muže," vysvětlovala později. "Na muže byli Němci přísnější."Tenhle maratón urazila za 72 hodin, za tři dny. Kontroly okupantů ji nechaly bez obtíží projet. Skupina závislá na radistovi nyní věděla, jak má komunikovat s Londýnem, aby v rozhodujících dnech napomohla Spojencům.Zástupkyně vedoucího francouzské sekce SOE Vera Atkinsová ji zcharakterizovala jako "pravou australskou kočku". "Obrovská vitalita, zapálené oči. Všechno, co dělala, dělala dobře."

Boj proti esesácké přesile

V červnu 1944, už po invazi v Normandii, se esesácké seskupení pustilo do pronásledování tajné armády na auvergneské náhorní plošině. Avšak partyzáni dobře znali terén a podporovalo je obyvatelstvo. V bojích nakonec zahynulo na 1400 Němců a pouze stovka Francouzů.Když byla Paříž 25. srpna 1944 osvobozena Spojenci, vtáhla "Bílá myš" v čele svých makistů do metropole francouzské kolaborantské vlády ve Vichy. Teprve tam se dověděla o osudu svého manžela. Gestapáci ho zatkli, mučili, aby jim prozradil, kde se skrývá jeho žena, a když odmítal promluvit, popravili ho. Byla to pro ni těžká rána, na takovou pomstu od nacistů nepomyslela.Francouzská sekce SOE vyslala do okupované země 39 žen a 430 mužů, aby tam organizovali podzemní boj. Dvanáct těchto agentek v boji s Němci zahynulo anebo bylo popraveno, tři se vrátily živé z koncentračního tábora. Rovněž 91 mužů se nedožilo svobody."Svoboda je jediná věc, pro kterou stojí za to žít," prohlásila Nancy po válce. "Když jsem dělala tu práci, nebylo důležité, jestli zemřu, protože bez svobody nemá život smysl."

Pořád ve zpravodajské službě

Živí i mrtví agenti SOE se stali hrdiny, dostali mnoho vyznamenání. Tato smršť se nevyhnula ani Nancy Ficcové – Britové ji poctili Řádem svatého Jiří, který se uděluje za statečnost v boji. Postupně dostala i několik francouzských vyznamenání, rovněž amerických a britských. Vlády Austrálie a Nového Zélandu se probudily k jejímu uznání až na počátku nového tisíciletí. Potom se stala hrdinkou Austrálie – noviny o ní psaly jako o australském bojovníku druhé světové války, jemuž bylo uděleno nejvíc vyznamenání.Po válce zůstala Ficcová v britských vládních službách jako důstojnice tajné služby. Pracovala na ambasádách v Paříži a v Praze – bohužel podrobnosti neznáme.Na sklonku roku 1948 požádala o propuštění a v lednu se vrátila do Sydney. Následující rok kandidovala za liberální stranu do federálního parlamentu, ale prohrála o pouhých 250 hlasů. Měla dojem, že tam nemůže získat odpovídající zaměstnání, a proto se v roce 1951 odplula na britské ostrovy. Nastoupila k vojenskému letectvu RAF, kde sloužila jako asistentka náčelníka výzvědné služby.

Nekrology po celém světě

V roce 1957 se podruhé vdala. Vzala si podnikatele Johna Forwarda, britského stíhače, který přežil německé zajatecké tábory. Následující rok rezignovala na svou funkci a odstěhovala se za manželem na Maltu. Děti neměli.Po dvou letech se manželé Forwardovi usadili v Austrálii, v Port Macquarie na severním poběží. V roce 1966 opět kandidovala za liberály do parlamentu – opět neúspěšně. Pustila se do psaní autobiografie The White Mouse (Bílá myš), která se stala v roce 1985 bestselerem. Velký úspěch měla rovněž její biografie, kterou napsal australský spisovatel Peter Fitzsimons pod názvem Nancy Wake – A Biography of Our Greatest War Heroine (Nancy Wakeová – Životopis naší největší válečné hrdinky).Když její druhý manžel v roce 1997 zemřel, začala toužit po Anglii. "Mám tam mnohem víc přátel, než v Austrálii." V roce 2001 se přestěhovala do Londýna. Spolu s princem Charlesem byla nejobletovanějším hostem na premiéře hraného filmu, který se opíral o její memoáry. Žila v domě pro seniory v Londýně.Když večer 7. srpna 2011 v nemocnici na zápal plic zemřela, nekrology si na ni vzpomněla média po celém světě. Několik let před tím vyslovila přání, aby její tělo zpopelnili a popel rozprášili na louky v okolí města Montluçon.

Vyšlo po drobných úpravách v časopisu Instinkt č. 37, 15. 9. 2011Základem byl příběh, který jsem měl v knize KRÁLOVNY ŠPIONÁŽE - pojednává o řadě nekomunistických vyzvědaček.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz