Když v Evropě končila druhá světová válka, počítali spojenci s tím, že všechny německé pohlaváry, kteří se podíleli na jejím vyvolání a dopustili se zločinů, postaví před soud. Mnohé zajali, ale po nejvyšším vůdci Adolfu Hitlerovi pátrali marně. Sověti se vykrucovali, že na něj přišli. Teprve po mnoha letech nález jeho těla přiznali. A teprve nyní Jelena Kaganová-Rževská, jedna z malé skupiny sovětské tajné služby Směrš, která dostala za úkol najít Hitlera, objasnila, jak s ním tělem manipulovali.

Hlavní město říše Berlín dobyla na počátku května 1945 Rudá armáda. Avšak na otázky kde je Hitler, anebo jeho mrtvola, nedokázali sovětští generálové odpovědět. To byl prostor pro různé fámy: Zahynul, když sám bojoval o Berlín. Zastřelili ho němečtí důstojníci. Podařilo se mu uprchnout letadlem nebo ponorkou do zahraničí.

Sověti tvrdí: utekl a žije

Je mrtev – řekli vysocí sovětští důstojníci americkým kolegům začátkem června. Jeho tělo prohlédli naši lékaři a podle chrupu potvrdili jeho pravost. Zatím to neoznámí veřejnosti, protože dosud zbývají "náznaky pochybnosti".
O čtyři dny později, 9. června, oznámil maršál Georgij Žukov, který velel útoku Rudé armády na Berlín, že jeho podřízení byli špatně informováni. Sdělil novinářům některé podrobnosti o životě v bunkru. Hitler se oženil s Evou Braunovou – veřejnost se tak poprvé dověděla o ženě ve vůdcově blízkosti. Prý o tom ví na základě "deníků Hitlerových pobočníků, které padly do našich rukou". A potom fantazíroval: "Okolnosti jsou velice záhadné. Hitlerovo tělo jsme neidentifikovali. O jeho osudu nemohu uvést nic určitého. V posledních chvíli mohl z Berlína uprchnout. Stav dálnice by mu to umožnil." Velitel Berlína generálplukovník Berzarin potvrdil, že nacistický vůdce patrně žije. "Našli jsme několik těl, z nichž některé by mohlo být Hitlerovo, ale nemůžeme tvrdit, že je mrtev. Podle mého názoru se Hitler ukryl někde v Evropě, patrně u generála Franka." To znamená ve Španělsku.

Sedm svědků pro Brity

V září Sověti najednou tvrdili: Hitlera a Braunovou skrývají Britové ve své okupační zóně. Chtějí ho využít proti nám, svým spojencům.
Londýnské politiky tím rozhořčili. Dick White, šéf britské kontrašpionáže v Německu, požádal historika Hugha Trevor-Ropera, který sloužil u zpravodajské služby, aby zjistil pravdu. Americké velení mu nabídlo pomoc.
Pátrat na území obsazeném Rusy nemohl. Poraženou říši, stejně jako Berlín, si velmoci rozdělily na čtyři okupační sektory. Třebaže vojáci mohli volně jezdit do cizích oblastí, jakékoli hledání Britů v sovětské části bylo vyloučené. A opačně. Určitá nedůvěra a obezřetnost panovala mezi vítězi od začátku.
Trevor-Roper sestavil seznam lidí, kteří byli s vůdcem v jeho podzemním bunkru uprostřed Berlína. Jeho tým našel sedm svědků: tři strážné, jednu sekretářku, dopravního důstojníka, pilotku a šlechtičnu, která občas bunkr navštěvovala. Další informace obsahovaly deníky dvou generálů, rovněž některé listiny ze štábu Karla Dönitze, kterého vůdce určil za své nástupce.
Ostatní zahynuli anebo je zajali Rusové. Britové požádali, aby zajatce v držení Rudé armády mohli vyslechnout – nedostali žádnou odpověď.
Britové: Je mrtev!
Začátkem listopadu odevzdal Trevor-Roper svou zprávu Whiteovi. Potvrdil v ní, že Hitler zemřel 30. dubna 1945.
Někteří kritici se však nevzdali. Je předčasné dělat takové závěry. Nebyli svědkové předem instruováni, jak mají vypovídat? Co když před bunkrem nehořelo tělo mrtvého Hitlera, nýbrž některého z jeho dvojníků?
Nicméně i v dalších měsících se scházely důkazy potvrzující pravdivost zprávy.
V prosinci zajali v bavorských Alpách Artura Axmanna, šéfa Hitlerovy mládeže. Patřil mezi lidi, kteří vstoupili do pokoje, ve kterém Hitler a Braunová skončili se životy. "Když jsme vešli, viděli jsme na malém divanu sedět vůdce a vedle něho Evu Braunovou s hlavou položenou na jeho rameni. Vůdce byl jenom trochu předkloněný a každý hned poznal, že je mrtev. Měl trochu pokleslou bradu a na zemi ležela pistole. Z obou spánků mu kapala krev a ústa měl zakrvácená a potřísněná, ovšem kolem mnoho krve nebylo. Myslím, že si napřed vzal jed a pak se střelil do úst, takže krev na spáncích byla důsledkem této střelby."
"Výslechy těchto dvou žen, dalších zajatců a četných okrajových postav dodaly historii posledních dnů některé detaily a barvitost a rozptýlily poslední drobné pochybnosti, ovšem nepodstatného neovlivnily," napsal později Trevor-Roper. "Hlavní rysy událostí byly od první zprávy z 1. listopadu 1945 jasné a zůstaly beze změn." Po návratu na univerzitu do Oxfordu, napsal Trevor-Roper knihu Poslední dny Adolfa Hitlera, která poprvé vyšla v roce 1947.
Když západoněmecký kancléř Konrad Adenauer přiměl Nikitu Chruščova, aby propustil všechny německé zajatce, kteří přežili sovětské koncentráky, získaly západní tajné služby další svědectví shodná s původním závěrem britského zpravodajce. Nicméně celou pravdu nevěděli.

Promluvila jedna ze tří pátračů

V roce 1955 otiskla Jelena Rževská, jak zněl literární pseudonym Kaganové, v časopisu Znamja vzpomínku Berlínské poznámky. Přiznala, že jako tlumočnice patřila do tříčlenné skupiny vojáků utajeného oddílu kontrašpionáže Směrš (Smrt špionům), která měla pod velením plukovníka Vasilije Gorbušina za úkol najít Hitlera živého nebo mrtvého. Směla vylíčit Hitlerovu smrt, nikoli však další putování jeho těla. Podrobnosti o identifikaci mrtvoly mohla zveřejnit o šest let později v knize Jaro ve vojenském plášti (Vesna v šiněli).
Potom jí umožnili studovat dokumenty ve vládním archivu. Tuto kořist využila pro obsáhlou stať v časopisu Znamja v roce 1965. Později ji rozšířila do knihy Berlín, květen 1945, kterou v zahraničí překládali jako Hitlerův konec bez mýtů. Byl to bestseler jak doma, tak v cizině.
Voják Ivan Čurakov si všiml kráteru po letecké bombě asi tři metry od vchodu do krytu už 4. května – psala Rževská. Vypadalo, že ho někdo nedávno zasypal. Když tam skočil, něco vystřelilo nahoru. Vojáci se pustili do kopání. Našli dvě mrtvoly – mužskou a ženskou. Nic jim to neříkalo, a proto kráter zase zasypali.
Když se o tom dověděl Gorbušin, požádal je, aby mrtvoly znovu vykopali. Gorbušinovi kontrarozvědčíci naložili v noci z 5. května obě mrtvoly na nákladní auto a odvezli do Buchu na severovýchodní okraj Berlína. Usadili se tam v malém hospodářství.

Dezinformace Moskvy pokračují

Noviny vojsk západních spojenců přinášely fantastické zprávy: Rusové objevili Hitlerovu mrtvolu! Sovětské velení však odpovědělo podivným rozkazem svým vojskům: "Hledejte Hitlera!" Velitel Berlína dokonce slíbil nálezci titul hrdiny SSSR. Poručice Kaganová to považovala za maskovací manévr. Zatím nechtějí prozradit, že mrtvolu máme.
Zatímco v úterý 8. května zkoumalo pět sovětských lékařů zbytky vůdcova těla v chirurgické nemocnici, moskevské deníky se rozepisovaly o tom, že Hitler utekl buď do Španělska, nebo do Argentiny. Vzhledem ke způsobu řízení sovětského tisku musel dát k takovým úvahám pokyn sám Stalin.
Po skončení pitvy si Gorbušin zavolal Kaganovou: "V téhle malé krabičce jsou Hitlerovy zuby. Ručíte za ně svou hlavou." Musela sehnat zubaře, který pečoval o vůdcův chrup. Jenže ten dávno utekl na západ. Nicméně jeho asistentka a zubní technik zuby poznali. Jiný oddíl Směrše všechny Němce, kteří o Hitlerově konci věděli, poslali za mříže – to se Kaganová dověděla až po mnoha letech.
Gorbušinova trojice se přesunula do městečka Finow nedaleko Berlína. Mrtvoly v bednách zahrabali do země.

Telefonická hlášení Stalinovi

V pátek 18. května přijel náhle do Finowa neznámý generál z Moskvy, doprovázený důstojníky Směrše. Znovu museli vypovídat oba zubaři a také Mengershausen. Kaganová překládala, opět se sepisovaly protokoly. O přestávkách generál sedl k vládnímu telefonu a předčítal jejich obsah Stalinovi.
Později sdělil velitel Směrše generál Viktor Abakumov Gorbušinovi: "Soudruh Stalin se seznámil s celým průběhem vyšetřování i s dokumentací týkající se Hitlera. Nemá k vám žádné otázky. Případ tím končí. Avšak dodal, že oznamovat nic nebudeme. Dál zůstáváme v kapitalistickém obklíčení."
Kaganová se vrátila do civilu na podzim 1945. V Moskvě psala do novin, později se pustila do románů s válečnou tématikou. Když začal sepisovat memoáry maršál Žukov, požádal jí, aby mu Hitlerův konec vysvětlila. A posteskl si: "Ani mně Stalin neřekl, co se s ním stalo."
Oba netušili, že Směrš pohřbila vůdce s manželkou v Rathenowě u Magdeburgu. Když se v tomto městě chystala v roce 1970 velká výstavba, rozhodl předseda KGB Jurij Andropov, že se musí mrtvol potichu zbavit. V dubnu je vykopali, spálili a popel rozprášili do řeky Biederitz, přítoku Labe. Ovšem to vyšlo najevo až v roce 1993, po rozpadu Sovětského svazu. Nicméně část čelisti údajně chovají v archivu ruské tajné služby. Avšak kolik z těchto zpráv je pravdou?
Úplnou pravdu o manipulacích s těly Hitlera a Braunové věděl jenom Stalin a několik nejvyšších generálů Směrše. Důstojníci této tajné služby, kteří na tomto případu pracovali, znali vždycky jenom malou část – tím se vyloučilo případné kompletní prozrazení. A patologové byli zvlášť zavázáni k mlčení.
V knize Zápisky válečné tlumočnice, která vyšla na počátku nového tisíciletí nejdřív v Itálii a potom v Moskvě, shrnula Rževská všechno, co o pátrání po Hitlerovi věděla. Přesněji: všechno, co jí bylo dovoleno odtajnit.

Poslední dny

Šestapadesáté narozeniny AH připomněl Němcům v rozhlasovém projevu 20. dubna Josef Goebbels. Vůdce se chystal odjet z Berlína do Obersalzbergu v Alpách, odkud chtěl řídit boje v jižním Německu.
21. dubna nařídil AH výpad vojsk z Berlína proti Rudé armádě. Netušil, že rozkazuje neexistujícím útvarům. Druhý den se marně vyptával, jak útok pokračuje. Nakonec se rozhodl, že zůstane v Berlíně, aby řídil jeho obranu.
Když se 23. dubna dověděl maršál Herman Göring, vůdcův zástupce, že AH zůstává v Berlíně, nabídl mu telegraficky: "Přebírám vaše povinnosti." AH ho za to nechal zatknout a vyobcovat ze strany i ze všech funkcí.
Maršál Schörner, jehož armáda byla rozložená v severních a východních Čechách, nabídl 24. dubna Hitlerovi, aby k němu přijel. Vůdce odmítl.
25. dubna uzavřela Rudá armáda obklíčení Berlína.
V noci na 26. dubna přiletěl do Berlína velitel 5. letecké flotily rytíř von Greim se známou zkušební pilotkou Hannou Reitschovou. Rusové ho během letu zranili. AH si jeho návštěvu vyžádal proto, aby ho jmenoval do funkce velitele letectva místo zrádného Göringa a povýšil ho do hodnosti polního maršála.
V noci z 27. na 28. dubna vrcholilo sovětské bombardování vůdcova krytu. AH zoufale telefonoval vojenským velitelům a vyptával se jich, kde jsou posily. Potom se dověděl, že i jeho věrný vůdce SS Heinrich Himmler se okouší dojednat příměří prostřednictvím Švédů. I tohoto zrádce měli zatknout.
Po půlnoci 29. dubna se AH oženil s Braunovou. Následovalo malé pohoštění. Vůdce řekl svým nejbližším spolupracovníkům, že nechce skončit jako italský Benito Mussolini, jehož mrtvé tělo pověsili partyzáni nad ulicí hlavou dolů.
Ráno 30. dubna spáchal AH s manželkou sebevraždu. V té době bojovali rudoarmějci jeden či dva bloky domů do říšského kancléřství a jeho bunkru.

Otištěno v MFD ve zkrácení 20. 7. 2012

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz