Evianská konference - konference o židovských uprchlících se konala ve dnech od 6. až do 16. července 1938 v Evian les Bains ve Francii z podnětu prezidenta Spojených států Franklina D. Roosevelta. Konference se uskutečnila v Evianu na francouzské straně Ženevského jezera, protože Švýcarsko odmítlo konferenci hostit. Zástupci USA, Evropy a Jižní Ameriky se sešli na jednání, které se zabývalo osudem pronásledovaných židovských uprchlíků z nacistického Německa a Rakouska.

Tohoto setkání se účastnili politici ze 33 zemí na pozadí sílící nacistické perzekuce židovského obyvatelstva, neboť nacisté přijali zákony, které německé Židy postupně zbavovaly lidských, občanských a majetkových práv, práva na výkon většiny profesí a možnost uzavírat sňatky s nežidy.

Nacistická antisemitská legislativa a rétorika se zrychlila po anšlusu Rakouska v březnu 1938. Hlavním výsledkem zasedání vedoucích představitelů zúčastněných států byla skutečnost, že nedošlo k žádnému výsledku. Nikdo z nich nesouhlasil s přistěhováním většího počtu židovských uprchlíků.

Klíčovou otázkou, která je ve zprávách o konferenci obecně opomíjena, byla chamtivost. Nacisté nechtěli Židům dovolit, aby si z Německa odvezli majetek. Budoucí hostitelské země nebyly ochotné přijmout Židy, kteří neměli žádný kapitál.

Většina delegátů pronesla projevy, v nichž odsuzovala nacistickou diskriminaci Židů, ale v některých případech se tyto projevy stavěly na odiv otevřeně antisemitské politice a náladám. Konference se dohodla na vytvoření mezivládního výboru pro tento problém, který však prakticky nic neudělal. Nacistická vláda se velmi těšila ze stále rostoucí izolace Židů.

Krátce po nacistické anexi Rakouska pozval americký prezident Roosevelt zástupce 33 států na konferenci o uprchlících. Z pozvaných zemí se odmítla zúčastnit pouze Itálie v jakékoliv funkci. Země, které se zúčastnily: Austrálie, Argentinská republika, Belgie, Bolívie, Brazílie, Velká Británie, Kanada, Chile, Kolumbie, Kostarika, Kuba, Dánsko, Dominikánská republika, Ekvádor, Francie, Guatemala, Haiti, Honduras, Irsko, Mexiko, Nizozemsko, Nový Zéland, Nikaragua, Norsko, Panama, Paraguay, Peru, Švédsko, Švýcarsko, Spojené státy, Uruguay a Venezuela. Každý z těchto států byly považovány za potenciální útočiště. Jihoafrická unie vyslala pozorovatele a neoficiálně se zúčastnili zástupci Polska a Rumunska. Německo nebylo pozváno. Tyto země nebyly považovány za potenciální místa útočiště. Kromě toho četné nevládní organizace vyslaly pozorovatele, kterým bylo umožněno vystoupit. Patřily mezi ně Alliance Israelite, Jewish Agency, New Zionist, a mnoho dalších. Bylo jim umožněno přednést své stanovisko podvýboru do zápisu, ale k jejich žádostem a návrhům nebylo přijato žádné opatření. Konferenci předsedal Rooseveltův emisar Myron Taylor.

Oficiální prohlášení představitelů Spojených států, Francie a - v menší míře – Velké Británie vyjadřovala morální rozhořčení nad krutým zacházením s Židy v nacistickém Německu. Zároveň však byly Velká Británie a Francie natolik zdrženlivé, pokud šlo o prohlášení o připravenosti přijmout další emigranty, že představitelé ostatních států rovněž odmítli povolit vstup židovským utečencům.

Evropské země tak činily a zároveň poukazovaly na skutečnost, že dosáhly bodu nasycení; Jihoameričané svorně hovořili o zemědělské struktuře svých zemí, která dovoluje imigraci zemědělců, nikoliv obchodníků a městské inteligence.

Zástupce britských dominií se vymlouval na situaci na trhu práce (Kanada), na přání jednotného obyvatelstva (Austrálie) nebo na nebezpečí nárůstu antisemitismu.

Americký zmocněnec ve svém úvodním proslovu poukázal na současnou kombinovanou imigrační kvótu pro Německo a Rakousko (přibližně 27 000 ročně). Kromě toho byla většina delegátů přesvědčena, a švédský zástupce to tehdy řekl otevřeně, že skutečné řešení židovského emigračního problému lze vyřešit pouze na územním základě, v němž budou Židé mezi sebou a kde se kromě německých emigrantů mohou časem usadit i miliony polských a dalších Židů. Britský zástupce se v této souvislosti odvolával na africkou kolonii Keňa, ale to vše bylo závislé na tehdejším vývoji. Ostatní koloniální mocnosti se o svých koloniích nezmínily vůbec (Francie, Belgie) nebo prohlásily, že nejsou vhodné pro bílé osadníky (Belgie, Holandsko).