Dnes by to bylo považováno za státní terorismus, ale když před 50 lety uneslo izraelské komando z Argentiny Adolfa Eichmanna, tleskal celý Západ. Dopadení Adolfa Eichmanna 11. května 1960 bylo stejně unikátní jako charakter jeho zločinů. Eichmann byl hlavním manažerem toho, čemu se říká „konečné řešení židovské otázky“, holokaust či šoa. Nikdy v dějinách nebylo tak úřednickoindustriálním způsobem zlikvidováno šest milionů lidí. Nikdy v dějinách neprováděla genocidu mašinerie v čele s takovým prototypem byrokrata, jako byl Eichmann. Nikdy v dějinách nebyl manažer genocidy pohnán ke spravedlnosti brilantní akcí tajných služeb – bez ohledu na státní suverenitu a puntičkářský výklad práva. A od té doby nebyl už takový úspěch nikdy zopakován. Patnáct let poté, co zmizel v chaosu poražené třetí říše, dopadli Eichmanna operativci židovského státu. Hlavní poselství jejich akce spočívá v následujícím: tíha holokaustu, nejstrašnějšího zločinu, převážila nad legalismem a demokratický svět to akceptoval. Dnes už by to zopakovat nešlo.

Přísně vzato postupovala izraelská rozvědka Mossad ilegálně, v zásadě tak, jako když letos v lednu její agenti zabili v Dubaji zbrojíře Hamásu Mabhúha. Ačkoliv Izrael udržoval diplomatické styky s Argentinou, obešel argentinské zákony i justici, narušil argentinskou suverenitu. Měl pro to důvod. Argentina přes dobré vztahy s Izraelem umožňovala na svém území úkryt mnoha nacistům včetně špiček třetí říše. Kdyby tedy židovský stát postupoval legalisticky, Eichmann by se nejspíše vytratil, asi tak, jako se vytratil Josef Mengele, lékař a pachatel krutých pokusů v Osvětimi. Před půlstoletím nelegalita Mossadu prošla, letos vyvolala v Evropě protesty (proto, že Mossad použil pasy s ukradenými identitami občanů států EU).

Přísně vzato postupovaly ilegálně i německé orgány. Eichmann byl totiž německý občan (v Argentině žil ilegálně pod jménem Ricardo Klement), takže Spolková republika coby právní nástupce třetí říše ho měla žádat k potrestání.

Přesto její právníci, hlavně Fritz Bauer, i politici, hlavně hesenský premiér Georg August Zinn, zásadně přispěli k tomu, aby Eichmanna dostal a soudil židovský stát. Právě Bauer, sám Žid přeživší holokaust a sociální demokrat, poskytl výchozí informaci k Eichmannovu argentinskému pobytu. Je otázka, jak by se to řešilo dnes. Partyzánský postup by byl též ilegální, ale v době, kdy Německo s Izraelem hladce spolupracuje, by byl zbytečný.

Přísně vzato, Izrael nemá trest smrti. Bonmot říká, že dopadený islamistický terorista je na tom nejlépe v Izraeli – tam ho, na rozdíl od Egypta, Sýrie či Jordánska, nepopraví. Nicméně v roce 1950 přijal židovský stát výjimečný zákon o zločincích druhé světové války a pachatelích holokaustu, který pro ně absolutní trest připouští. Adolf Eichmann tak díky únosu před padesáti lety a následnému procesu zůstává prvním a posledním popraveným (31. května 1962) ve dvaašedesátileté historii Státu Izrael.

Tolik k unikátním rysům operace Eichmann.

Teď nám to vše připadá samozřejmé a jakoby samočinné, ale zkuste se přenést o půlstoletí zpět. Tehdy ještě neexistovalo to, čemu Norman Finkelstein, americký politolog a umanutý kritik Izraele, říká „průmysl holokaustu“. Připomínání šoa i stíhání zločinců Eichmannova typu byly vyhrazeny spíše soukromníkům, které reprezentoval „lovec nacistů“ Simon Wiesenthal.

Z dnešního pohledu to působí skoro absurdně, ale ještě před půlstoletím bylo téma holokaustu v židovském státě spíše potlačováno. Ten stát byl mladý, slabý a nerozvinutý. Žil dosti socialistickým étosem budování nové společnosti, ne připomínáním starých vlastí a útrap v Evropě. Ten étos se opíral nejenom o taková klišé, že dělníci i univerzitní profesoři nosí stejné kraťasy a sandály, ale též o vytěsňování vzpomínek na to, „jak jsme šli na porážku“.

Nová izraelská generace byla vychovávána jinak, místo o holokaust se starala o přežití svého státu v podmínkách existenčních válek (1948, 1956). Idea dopadení, souzení a potrestání Eichmanna nevznikla ze samotného raison d’etre židovského státu, jak by se mohlo zdát, z onoho „nikdy více“, jak přísahají i izraelští vojáci. Ne, přišel na ni Iser Harel, zakladatel Mossadu i kontrarozvědky Šin Bet.

Přišel na ni jaksi mimochodem jednoho dne v roce 1957, kdy získal věrohodnou zprávu o Eichmannově pobytu (původem od zmíněného právníka Bauera). „Lidi už unavovalo poslouchat o zvěrstvech,“ napsal Harel ve svých pamětech. „Chtěli ty nepopsatelné události pustit z hlavy; soudili, že stejně neexistuje pozemský trest, který by odpovídal spáchání zločinů tak neslýchaných; smířili se s porušením práva a zvrácením spravedlnosti. Tenkrát v noci jsem se rozhodl, že pokud Eichmann ještě žije, i kdyby se celé peklo proti tomu postavilo, bude dopaden.“ Tenhle druh nevymřel Skoro tři roky trvalo, než se podařilo Eichmanna, žijícího na předměstí Buenos Aires, vyhledat, ztotožnit a zorganizovat jeho únos. Technicky vzato nebyl problém zneškodnit čtyřiapadesátiletého muže, žádného svalovce. Logisticky to ale byl problém: jak ho živého dostat do Izraele před soud? Mossad ho nechal dopravit vládním letadlem. Argentina právě slavila 150. výročí své revoluce, hostila delegace z poloviny světa a mezi nimi též izraelskou, která se tak podílela na „státním terorismu“, jak by se dnes řeklo.

Nyní už toho víme více. V pátek uspořádala redakce deníku Ha’arec kulatý stůl se čtyřmi žijícími členy komanda únosců. Působí přesvědčivě, když agenti, kteří s Eichmannem strávili jen týden života, dokládají přesně to, co známe z analýz Hanny Arendtové (Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla) či Ladislava Mňačka (Já, Adolf Eichmann). „Když jsme přistáli v Senegalu pro doplnění paliva, seděl jsem vedle něj a řekl jsem mu německy, aby byl v klidu. Francouzští celníci přišli na palubu a já jsem se bál, že Eichmann vykřikne, ale jeho hlava spočívala na mém rameni,“ řekl Ja’akov Gat. To je přesná charakteristika Eichmanna. Subalterní úředník loajální k vrchnosti, ať už jsou tou vrchností špičky nacistické, či izraelské. Tenhle druh nevymřel před padesáti lety. Je tu stále a jen čeká na svou příležitost.

LN, 13.5.2010