HISTORIE: 95 let od krvavého zločinu revoluce
Je to svědectví o ceně za pokrok. Stojí nám za to?
Minulou středu uplynulo přesně 95 let od barbarského činu, kterého se dopustili komunističtí revolucionáři na carské rodině Romanovců. Bez soudu a bez špetky slitování revolucionáři zastřelili cara z Boží milosti Mikuláše II., jeho manželku, následníka trůnu Alexeje, čtyři dcery a pět carových pobočníků a sluhů.
K popravě došlo v noci z 16. na 17. července 1918 ve sklepě domu inženýra Ipaťjeva v Jekatěrinburgu. Pro zajímavost dodejme, že mezi lety 1924 a 1991 město neslo jméno Sverdlovsk po jednom z bolševických vůdců, který podle některých historiků stojí spolu s Leninem za popravou carské rodiny. Jen stěží si lze představit větší cynismus.
Roli sehráli i českoslovenští legionáři
Předtím, než se bolševici rozhodli internovat rodinu v Jekatěrinburgu, byla držena v Tobolsku, a to už na základě rozhodnutí republikánské vlády socialisty Kerenského. Do té doby byl Mikuláš II. s rodinou v domácím vězení v Carském Sele. Car se rozhodl abdikovat 2. března 1917 ve prospěch svého bratra Michaila Alexandroviče. Ten se trůnu vzdal následujícího dne. V tu chvíli staletá ruská monarchie padla. Michaila samotného potkal podobný osud jako jeho bratra. 18. června 1918 ho bolševici zastřelili.
Komunistické vedení chtělo původně cara s rodinou postavit před soud a zinscenovat s největším "nepřítelem" lidu a jeho nejbližšími ukázkový proces. Okolnosti je však donutily změnit plány. K Jekatěrinburgu se totiž blížili českoslovenští legionáři. A bolševici se obávali, že chtějí cara osvobodit. Ve skutečnosti ale legionáři neměli tušení, že je rodina ve městě vězněna. Jejich postup souvisel toliko s úmyslem ovládnout transsibiřskou magistrálu.
Osm milionů lidí obětováno na oltář revoluce
Představa, že by car padl do rukou bílých, v jejichž řadách bojovaly síly od umírněné levice až ke krajním konzervativcům a kontrarevolucionářům, byla pro bolševiky naprosto nepřijatelná. Neboť by to tábor těch, kteří bojovali za svobodu, nesmírně posílilo. Revoluce musela zvítězit za každou cenu! Carská rodina za to zaplatila životem. A spolu s ní dalších osm milionů lidí na obou stranách barikády (čtyřikrát více než za první světové války, jež pro Rusko skončila teprve v březnu téhož roku). Ano, to je cena, která se platí za revoluci a pokrok!
Ostatky cara a jeho rodiny byly nalezeny v červnu 1991 a v den výročí 17. července 1998 převezeny do Petropavlovského chrámu v Petrohradu, jenž je místem posledního odpočinku ruských panovníků. 14. srpna 2000 pak členy carské rodiny, tyto oběti revolučního běsnění, prohlásila ruská pravoslavná církev za svaté. Na místě tragédie byl po pádu komunistického režimu postaven chrám Všech Svatých.
Spravedlnost, rovnost a blaho? Přelud, iluze, klam
Právě při takovýchto příležitostech, při výročích tragických událostí minulosti je příhodný okamžik k zamyšlení. Je namístě se ptát, co člověka přivedlo k podobnému nelidskému činu. Co to bylo? Byla to pouhá idea. Idea boje za práva člověka, za spravedlnost a štěstí na tomto světě. Byla to víra, že člověk (potažmo vyvolená třída) může a má právo změnit lidskou přirozenost a stvořit nový řád, království Boží na zemi. Snad je to svým způsobem ušlechtilá idea, jenže je to utopie. A každý pokus o uskutečnění utopie končí v potocích krve.
Revoluce může být svědectvím o vládě nespravedlnosti, může být odpovědí na společenský řád, jenž nedokázal v životě naplnit křesťanskou pravdu. V tomto ohledu má revoluce dílčí pravdu. Avšak ve svém celku je iluzí, lží a nebezpečnou revoltou, která nikdy nepřivedla lidstvo k většímu štěstí. Pokrok nelze zastavit, a proto byla nevyhnutelná i Říjnová revoluce v Rusku. Paradoxně však pokrokáři žijí v omylu. A pravda je na straně kontrarevoluce!
Pokrokáři totiž jdou s davem, ženou se po svažující se pěšině – a mají úspěch. Jejich úspěch ale znamená postupné odumírání kultury a civilizace, boření řádu a všech jeho hranic. Vše se mísí a vzniká jedno velké nic. A i to poznenáhlu zanikne rukou silnějšího. Dnes se u nás v Evropě neděje nic jiného. Pokrok vede k zániku. Údělem kontrarevolucionářů však je bojovat a snažit se běh dějin zvrátit i s vědomím, že musí prohrát. Oni vědí, že pozemské štěstí a úplná rovnost na zemi je jen slepou nadějí, byť nesmírně silnou a neustále pohánějící kola revoluce.
Dost už bylo revolucí!
A jaké je tedy poučení z naší krátké úvahy, v níž bychom jinak mohli pokračovat velmi dlouho? Slovy slavného kontrarevolučního myslitele Konstantina Leonťjeva voláme: Méně takzvaných (lidských) práv, méně domnělého blaha! To je to, co potřebujeme. Všechno je to přelud!
Ve jménu přeludu člověk páše to největší zlo. Bezcitná poprava posledního ruského cara Mikuláše II. a jeho rodiny je jen jedním ze smutných příkladů. Kéž jsou letošní výročí neslavného konce rodu Romanovců i jejich nástupu na ruský trůn v roce 1613 podnětem k podobnému zamyšlení. Protože revolucí už bylo dost!
