Proč odchod Arménů z Karabachu nebudí rozruch?

Distanční výuka teď ovládá školství, a jak už to na internetu bývá, dost spočívá na obrazech. Což je sice zjednodušující, ale s nějakým výkladem to využít lze. Aktuálně třeba pro dějepis, politologii či všeobecný přehled. Například takto.

Milí žáci a studenti, možná jste si všimli, že na webu kolují záběry z Náhorního Karabachu (ukázka). Vidíte na nich kolony odjíždějících Arménů, kteří berou vše, co zvládnou naložit do aut, a své domy pak často zapalují (ukázka). Odcházejí, neboť jako arménská komunita by pod správou turkického Ázerbájdžánu nepřežili. Tedy v těch okresech, které se podle dohody Ázerbájdžánu předávají. Mají sto let starou zkušenost s tureckou genocidou a svůj odchod považují za definitivní.

A teď, mílí žáci a studenti, přijde otázka. Před 22 lety kolovaly podobné záběry odchodu Albánců z tehdy srbského Kosova (ukázka). O dekádu později podobné záběry útěku zástupů z Asadovy Sýrie (ukázka). Sami byste našli i jiné příklady. Proč záběry z Kosova přispěly k náletům NATO na Srbsko, záběry ze Sýrie k americkému ultimatu Asadovi, ale záběry Arménů odcházejících z Karabachu jako by západní svět nezajímaly?

Toť otázka, na kterou jasná odpověď schází. V USA se chystá nová administrativa. Ministrem zahraničí má být Antony Blinken, muž, který spoluutvářel zahraniční politiku už za prezidenta Obamy. Hájil spíše vojenský intervencionismus („odpovědnost chránit“) a naléhal na větší tvrdost vůči Asadovi. Když to nevyšlo, přijal to jako pragmatik, ale řekl: „Nedokázali jsme zabránit vyhánění. Je to něco, co si s sebou ponesu zbytek života.“ Řekl něco podobného nějaký západní činitel k odchodu Arménů z Karabachu?

Je těžké zobecňovat, ale zdá se, že nezájem o prchající Armény (křesťany) odráží současnou západní fascinaci islámem a jeho rolí univerzální oběti. A že možná jediní, kteří to sledují s plnou vážností, jsou Izraelci. Vidí, jak by to mohlo vypadat na územích předaných pod správu palestinského státu.

LN, 25.11.2020