Proč jsou mapy Palestiny stále méně velkorysé

Izraelský ministr zahraničí Abba Eban roku 1973 řekl: Arabové nikdy nepromarní příležitost promarnit příležitost. Dnes zní ta slova nekorektně. Ale při pohledu na mírový plán Donalda Trumpa se rázem osvěží. Ano, ten plán je napadaný ze všech úhlů. Ale kdo se nad ním ošklíbá, ať si položí otázku: Proč Palestinci nevyužili lepší příležitosti, které jim nabízel mírový proces z 90. let? Proč se v létě 2000 nedohodli v Camp Davidu? Tam měli za partnery levicového premiéra Izraele Baraka a Billa Clintona. Dostali velkorysé nabídky, leč bylo jim to málo. Proč couvli i v roce 2008, kdy dostali seriózní nabídku od premiéra Olmerta? Mohli mít i metropoli v Jeruzalémě v jakési sdílené formě s Izraelem. Leč odmítli.

Představa, že systematickým odmítáním se dopracují lepší nabídky, byla zcela mimo realitu. Je to naopak. Propracovali se k tvrdším partnerům (Netanjahu, Trump) i nabídkám. K té nynější, která na mapě vypadá, jako kdyby developer vzal půlstoletí starý Alonův plán (strategické podržení údolí Jordánu) a dokreslil do něj pár průmyslových areálů.

Trumpově nabídce je však třeba přiznat jisté plusy. Především se oprostil od uvažování typu „cestovní plán“ bazírujícím na harmonogramu jednotlivých kroků. Plány toho typu nikdy nevyšly. Kupa detailů sice působí úctyhodně, ale zakrývá ty kruciální otázky. 1) Uznají Palestinci (Arabové obecně) právo Židů na vlastní stát? Jejich historický a religiózní nárok na vlastní kousek Blízkého východu? 2) Za jakých podmínek uznají Izraelci stát palestinský?

Před lety Netanjahuův Izrael dospěl k formuli „demilitarizovaná Palestina vedle židovského Izraele“. Z toho neustoupí. Izrael je opatrný na experimenty. Když se stáhl z Pásma Gazy, vedlo to k raketovým útokům a hlášce „slibovali nám druhý Singapur a dostali jsme druhý Afghánistán“. V nynější konstelaci (Netanjahu – Trump) cítí moment síly dovolující aspoň jakous takous velkorysost. Příště to bude ještě tvrdší. Je na Palestincích, jak si tu příležitost vyhodnotí.

LN, 30.1.2020