Jak by žily Řecko a Turecko bez členství v NATO?

Kdo chce vědět, jak důležitá je i v míru aliance NATO, měl teď příležitost. Recep Tayyip Erdogan navštívil Řecko jako první turecký prezident od roku 1952. Jeho návštěva ukázala, že i tak dlouho drhnoucí normalizace vztahů Česka a Bavorska byla proti řecko-tureckému potýkání jen selankou. Těžko najít v současné Evropě dvojici sousedních států, jejichž vztah by byl poznamenán takovou nevraživostí, historickými resentimenty a napětím. (Snad jen vztah Srbska ke Kosovu, které Bělehrad jako stát vůbec neuznává.) Existuje-li nějaká síla, která Řecko a Turecko tlačí k normální koexistenci, je to jen společné členství v NATO.

Dřív svítalo i na lepší časy. Třeba když Erdogan jako premiér navštívil Řecko dvakrát (2004, 2010). Ale od doby, kdy propadl kouzlu osmanství a sultánství, míří ke konfrontaci. Když teď otevřel téma mírové smlouvy z Lausanne (1923), hostitele musel znervóznit. Vždyť o tu smlouvu se opírá řecko-turecká etnická homogenizace po první světové válce (výměna obyvatel) i průběh vzájemné hranice (fakt, že Egejské ostrovy náležejí Řecku, což na mapě vytváří bizarní obraz). Když oslovil tureckou menšinu v Řecku, choval se jako ten, kdo mluví ke svým voličům. A k NATO řekl, že Řecko by se bez turecké pomoci do aliance nikdy nedostalo.

Upřímně. To není cesta k uhlazení sporů či ke sblížení. Řecko do NATO vstoupilo jako pevný člen protihitlerovské koalice, chtělo by se říci, že logičtěji než Turecko. Můžeme-li brát Erdoganovy výroky jen jako součást hry s mocenskými ambicemi a ne jako vážnou hrozbu, je to díky tomu, že NATO přijalo Řecko a Turecko zároveň v roce 1952. Jako dva státy, jež mezi sebou nevedou konflikt, a s tím, že to tak zůstane. Hlavně proto koexistují Řecko a Turecko vedle sebe už téměř století bez války. Raději si ani nepředstavovat, jak by to vypadalo, kdyby aliance nebylo.

LN, 11.12.2017