Erdogan přijal munici západních pokrokářů

Známý vtip líčí smíšené pocity takto: když vaše tchyně padá do rokle ve vašem novém autě. Reálnější smíšené pocity vyvolává vztah Evropy a Turecka. Na jedné straně EU sází na Turecko coby hráz masové migrace, na druhé straně musí sama spolknout leccos, co zavání diktátem, někdo by řekl drzostí. Ukázkou je tvrdá reakce Ankary na projev prezidenta Emmanuela Macrona o chystané změně pravidel pro islámský radikalismus ve Francii.

Francie chce potírat bujení paralelních společností (rozuměj muslimských ghett) a chystá na to zákon. Proto Macron žádá „islám, který může žít v míru s republikou“, proto chce „zbavit islám ve Francii cizích vlivů“. Mimo jiné se postarat o to, aby francouzské muslimy přestali ovlivňovat imámové vysílaní ze zahraničí.

Lze v tom vidět revoluci. Rozchod s praxí, kdy západní elity tvrdily, že islamistický teror (či jiné společenské patologie) nesouvisejí s islámem, ale s terorismem. Tato až komická tautologie zaznívala i poté, co islamisté vyvraždili redakci listu Charlie Hebdo. Teď jsme o krůček dál. Připouští se, že společenské patologie souvisejí s problémy integrace muslimů. Brzy se možná připustí, že souvisejí i s masovou migrací z Blízkého východu či Afriky obecně. (V pátek o tom hovořil dokonce švédský premiér Löfven.) A do toho se v pondělí rázně ozvala Ankara: je to urážka, provokace, Francie dělá z muslimů oběti nezdaru své politiky (rozuměj zpackané integrace).

Zajímavé. Tyto argumenty dosud používala liberální levice. Ta nálepkuje kritiku islámu jako islamofobii, populismus či extremismus. Teď se její munice chopilo Erdoganovo Turecko. Už víte, co jsou to smíšené pocity?

LN, 7.10.2020