Rada Evropy ustoupila, ale v čem ustoupí Rusko?

Kdyby si chtěl prezident Zeman užít mezinárodní satisfakci, má k tomu šanci. Je znám jako propagátor normalizace vztahů Západu s Ruskem. Svého času byl propagátorem tak horlivým, že navrhl „velký deal“ v trumpovském stylu – aby Rusko za anexi Krymu Ukrajině zaplatilo. Ten „velký deal“ měl ovšem jednu velkou vadu. Miloš Zeman se s ním vytasil veřejně dříve, než o něm informoval Kyjev, takže ten měl oprávněný pocit, že se jedná za jeho zády (ve stylu „o nás bez nás“, což má v Česku neblahý zvuk).

Teď ale odhlasovalo svůj „velký deal“ i Parlamentní shromáždění Rady Evropy: pět let po anexi Krymu vrátí Rusku jeho hlasovací práva v této evropské instituci. Jenže i tady je háček. Aby se takový krok dal považovat za „deal“, musel by naplnit podmínku něco za něco. Jedno něco známe – je jím návrat hlasovacích práv Rusku. Ale kde je to druhé něco? Protihodnota ze strany Ruska? Toť skutečně otázka.

Kde v tom všem najít společný jmenovatel? Západ opravdu potřebuje nějaký modus vivendi s Ruskem, i když ví, že Moskva se Krymu nevzdá. To ovšem není nepřekonatelný rozpor. Můžeme mít férové vztahy s Indií a Pákistánem, aniž bychom uznali rozdělení Kašmíru. Férové vztahy s Tureckem, Řeckem i Kyprem, aniž bychom uznali rozdělení Kypru. S Arménií a Ázerbájdžánem, aniž bychom uznali okupaci Náhorního Karabachu. Tak proč by nemohly fungovat férové vztahy s Ruskem a Ukrajinou, aniž bychom uznali anexi Krymu?

Leckomu se tyto úvahy nelíbí, pokládá je za nemorální, ale tak funguje reálpolitika. Háček je opět v onom „dealu“. Když už se má uzavřít modus vivendi, když už je pro ten cíl Evropa ochotna k ústupku, jakou protihodnotu nabídne Rusko? Dokud nebude v tomto jasno, je krok Rady Evropy slabým základem pro širší dohodu Západu s Ruskem.

LN, 26.6.2019