Jako člověk žijící v sousedství Spojených států amerických od roku 1968 a s ohledem na situaci, která ve Státech vznikla v těchto posledních dnech, se velice obávám, že si valná většina občanů - a to jak mých kanadských spluobčanů, tak Američanů nemajících zkušenosti nás, kteří jsme poznali totalitní režim – neuvědomuje, k jakým velice závažným událostem a změnám v těchto dnech v USA dochází. Požadavky Nancy Pelosi, zastávající třetí nejdůležitější politickou pozici, a jejích demokratických druhů přesahují nejfantastičtější myšlenky na to, kam ten dramatický rok 2020 plus předchozí čtyři roky povede.

V čase velice krátkém situace se vyhrotila do krajnosti, každý další den přináší nové, neuvěřitelné, protiprávní až zločinné požadavky demokratických hodnostářů, jejich usilovnou ještě na poslední chvíli snahu o druhý impeachment prezidenta či o jeho rezignaci. Jaká by to byla pro pozorovatele zábava, kdyby nešlo o věci krajní důležitosti! Jak pro Ameriku, tak pro Evropu. Jde totiž o kardinální, podstatnou proměnu všeho, co dosud tvořilo svobodnou a demokratickou zemi, navíc světovou velmoc.

Ten rychlý spád událostí, dokonalá cenzura digitálních sdělovacích prostředků, výhrůžky exponovaným republikánům... strach již obchází tu velikou zemi, a to zcela důvodně. Konec informacím a je konec všemu. Jak dobře to znám z vlastní zkušenosti z režimu, v němž jsem do roku 1968 žil! Myslím, že zpívat si dnes píseň V a W se slovy Už panikáři jedou, už panikáři jdou není zcela situaci odpovídající. Mnohá panika se záhy ukázala odůvodněnou a obávám se, že je tomu tak i dnes. Spíše tu radu: Držme si klobouky, pojdeme z vršku!

Kdyby dnes vstali z mrtvých Roosevelt, Truman, Kennedy, Nixon a Reagan, chvátali by čile zpět do svých míst věčného klidu!