Mír Izraele s Emiráty je úspěch Donalda Trumpa

Slůvkem „kdyby“ lze vysvětlit leccos. I rozpaky nad deklarací o navázání diplomatických vztahů mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty. Ta přitom znamená velký průlom. Vždyť teprve potřetí – po Egyptu prezidenta Sadata (1979) a Jordánsku krále Abdalláha (1994) – uzavře Izrael mírovou dohodu s arabským státem.

Zpráva takového významu patří na otvíráky novin či aspoň zahraničních rubrik. Proč tomu tak není? Protože funguje slůvko „kdyby“. Kdyby mír uzavřel jiný izraelský lídr než Netanjahu, kdyby ho umožnil jiný americký prezident než Trump, progresisté by jásali. Kdyby za dohodou stál Barack Obama, pokroková média by měla nabito: Vidíte, že Obama nedostal Nobelovu cenu za mír nadarmo. Ale je-li v této roli Trump, vládne podivná dichotomie (nemluvě o tom, že už jen představa Nobela pro Trumpa by vyvolala záchvaty zuřivosti).

Příklad z Německa. Web listu Die Welt dohodu uvítal úvodem na půl strany. Web týdeníku Der Spiegel ji zařadil na okraj, navíc v aranžmá „Hanebná deklarace.“ Palestinci odsuzují dohodu mezi Izraelem a emiráty.

Šíří se jev zvaný TDS (Trump derangement syndrome, syndrom vyšinutí z Trumpa). Ať Trump udělá cokoliv, je to špatně. Když připustil možnost izraelské anexe části Západního břehu, bylo to špatně. Když se teď ukázalo, že z té pohrůžky nemusí být anexe, ale urovnání vztahů Izraele v regionu, i to je špatně. Proč? Inu proto, že to oslabí neměnný palestinský narativ žádající vrátit dějiny před rok 1967 či lépe 1948. Vidíme, že Trumpův postoj může vést k tomu, co Michael Žantovský popsal už před lety: „Učinil gesto, které je bouchnutím do zablokované šachovnice a mohlo by ji rozhýbat.“

Trumpova diplomacie nepůsobí hezky na pohled. Vytěsnila však politiku „cestovních map“, jež pitvaly detaily, ale pomíjely zásadní bod: zda Palestinci uznají historické a náboženské právo Židů na svůj kousek Blízkého východu. Místo toho nabízí transakční politiku ve stylu něco za něco. Před lety napsal Trumpův kritik Brett Stephens do New York Times: „Egypt našel svého Sadata. Drama šestidenní války se uzavře, až toho svého najdou Palestinci.“ A nyní vidíme toto: Palestinci svého Sadata dosud nenašli, tak jen pasivně pozorují, jak Izrael normalizuje vztahy s arabským světem za jejich zády. Toto je důvod, proč pokrokový svět skřípe zuby.

LN, 15.8.2020