Smutné, přesmutné věci se dějí v Náhorním Karabachu. A o nic lepší to není ani kolem něj, v okresech, které ázerbájdžánská vojska v minulých týdnech obsadila a které se měly podle pradávného rozhodnutí minské skupiny vrátit pod správu Ázerbájdžánu už před desítkami let. Nu, nevrátily, a ázerbájdžánský prezident se rozhodl, že se tedy zmocní násilím toho, co mu podle jeho názoru patří.

Arméni z nově obsazených území prchají a mnohdy zapalují své domy a ničí všechno, co zmohou, aby to noví dobyvatelé a příští obyvatelé neměli snadné. A budou se před desítkami let vyhnaní Ázerbájdžánci do nově získaných okresů vracet? Toť otázka: nedá se totiž odhadnout, jak se bude situace dál vyvíjet. Zdá se mi totiž, že záležitosti Karabachu–Arcachu a jeho okolí už fakticky nemají v rukou Azerové, Arméni, ani ti, kteří se označují za Karabašce. Zdá se mi, že se záležitostí toho kousku jižního Kavkazu chopili „velcí kluci“, Rusko a Turecko. Nejde přitom jen o dodávky zbraní ani o vojáky, kteří mají na poválečném území udržovat pořádek, spíš o větší mocenské hry, o to, kdo bude na jižním Kavkaze pánem.

Vlastně si nedokážu vybavit, zda ruští „mírotvorci“ přinesli mír někam, kam nastoupili. Nemusíme si snad připomínat sovětské tanky v Praze, v Budapešti či jinde ve střední Evropě, to je snad po vstupu středoevropských zemí do NATO už uzavřená kapitola. Ale podíváme-li se na průběh a dnešní stav zamrzlých konfliktů, které se rozpoutaly při rozkladu Sovětského svazu a po něm, moc nadějně to nevypadá.

Státy-nestáty, které z těchto konfliktů vzešly – Podněstří, Abcházie, Jižní Osetie, Karabach či naposledy Doněcká a Luhanská republika – rozhodně nevypadají jako vzor nezávislosti, svobody a demokracie. Ruští mírotvorci z nich ráje na zemi skutečně neudělali. Ono to asi ani není úlohou vojáků a nejspíš to není v jejich moci.

Na Karabachu to můžeme vidět názorně. Arméni a Azerové, kterých se konflikt v té neuznané zemičce nějak dotkl, se z hloubi duše nemají rádi. Každá strana má vlastní příběh, který – viděno zvenčí – vůbec není úplný ani docela pravdivý, a představa, že se posadí k jednomu stolu a vyříkají si to, není v dohledu. A podobné vlastní podání nedávných i velice dávných dějin a svého postavení mají i strany ostatních konfliktů. Není se čemu divit, stačí někde mezi Čechy pronést slůvko o sudetských Němcích a hned vidíme, jak dlouhá chapadla mají dávné křivdy.

Až donedávna bylo v postsovětském prostoru jediným „velkým klukem“ Rusko, ze kterého měli ti malí většinou dobře vysvětlitelný strach. Nedovedu si představit, že by v 90. letech Alijev otec přistoupil na vstup ruských mírotvorců. Až teď – a zároveň nastupuje na jižní Kavkaz Turecko. Těm velkým o smíření Azerů s Armény vůbec nejde, ti sledují vlastní zájmy – kdo z nich bude silnější a ovládne celou oblast. V těchto zájmech hraje nějaký Karabach jen nepatrnou roličku.

LN, 27.11.2020