Rakouští voliči posílili pravici – lidovce i Svobodné

O Sebastianu Kurzovi se psalo, že aspiruje na nejmladšího lídra evropské země. Zásadnější ale je, že rakouští voliči ho vyhodnotili jako lídra schopného překonávat zažité stereotypy. Ukázal to už loni, kdy jako ministr zahraničí – a také pro integraci přistěhovalců, na to se zapomíná – razil jinou cestu v migrační krizi než Německo. Razil ji tak, až si získal mediální přezdívku „rádoby Orbán“. Ale to by bylo příliš zjednodušující.

Kurz není ani neliberální Orbán, ani pravicový populista či nositel jiné nálepky. Je to systémový politik, jemuž došlo, že dosavadní cesta společných vlád levice a pravice oslabuje strany tradiční a posiluje protisystémové. Kdo tomu nevěří, ať se podívá na vývoj volebních výsledků tradičních stran v Rakousku. A kdo nevěří ani tomu, ať se podívá na loňskou volbu rakouského prezidenta. Kandidáti tradiční levice a pravice ani nepostoupili do druhého kola (dohromady získali 22,4 procenta hlasů), kde svedli napínavý a vyrovnaný souboj Alexander Van der Bellen za Zelené a Norbert Hofer za Svobodné.

Těsně po volbách je samozřejmě těžké analyzovat, jaké faktory a do jaké míry včerejší úspěch lidovců a Svobodných ovlivnily. Nakolik to byly důsledky migrační kalamity a toho, že Kurz se držel více uvažování Prahy, Varšavy, Bratislavy a Budapešti, ale socialističtí kancléři více Berlína. Nakolik voliči „vyvažovali“, jak říkáme u nás (když loni zvolili prezidentem levicového Van der Bellena, zda pro parlament nepřisypali pravici). Nakolik se projevila aféra s falešným facebookovým profilem, který se socialisté pokusili připsat Kurzovi. A nakolik letitá diagnóza velkých koalic.

Ze 72 poválečných let Rakousko strávilo pod vládami velkých koalic 45 roků. Čím úporněji se tyto koalice opakovaly a držely moci, tím více sílily strany protestní či protisystémové. A chtějí-li se systémové strany udržet, musí připustit skutečné střídání moci i způsobů vládnutí. Tuto cestu nabídl Sebastian Kurz a voliči mu dávají za pravdu.

LN, 16.10.2017