Prezidentu Trumpovi je fuk, že dějiny se píší i gesty

Podání ruky je tak běžný rituál, že ho ani neregistrujeme. Zaznamenáme jen případy, kdy se ruka nepodá. Třeba když muslimský politik či sportovec odmítá podat ruku ženě (či sportovci izraelskému). Nebo když Donald Trump „přehlédne“ nabízené podání ruky od Angely Merkelové. Soudě podle titulků českých médií („Trump odmítl podat ruku Merkelové“, „Svět řeší nepodání ruky“) to bylo téměř těžiště pátečního setkání ve Washingtonu. To je přehnané. Vždyť oba si podali ruce už při vstupu do Bílého domu. Navíc německá média, často až umanutě protitrumpovská, to berou střízlivěji: „Ať už to byl úmysl, nebo ne, ta scéna ilustruje, že Merkelová a Trump nejsou sehraní,“ píše Spiegel Online.

Ano, je těžké říci, co tu převážilo. Zda Trumpův odpor k médiím, který ho vedl ignorovat výzvu fotografů k podání ruky. (Trump se jim fakt nezavděčí: když 19 vteřin lomcoval pravicí japonského premiéra, schytal kritiku; když pravicí kancléřky nelomcoval, schytává ji též.) Anebo Trumpova neláska ke kancléřce, korektně nesehranost. Nicméně našinec se zdráhá věřit, že muž tak mediálně protřelý jako Trump by včas nerozpoznal význam gesta, jakým je podání ruky před kamerou.

To gesto je prastaré. Dokládá, že ten, kdo podává ruku, v ní nedrží zbraň. Někdy působí až přepjatě. Například když v září 1993 si na trávníku před Bílým domem lídři Izraele třásli rukama s teroristou Jásirem Arafatem (a tvářili se kysele). Jindy může opravdu prolomit led, což pěkně ukazuje film Emperor. Začíná podzim 1945. Američané okupují Japonsko a generál MacArthur (povahou poněkud narcistní cholerik, ne zcela nepodobný Trumpovi) si vymůže audienci u císaře. Ač je jasně poučen, že císaře – boha – se nesmí dotknout, přesto mu podá ruku. Přítomní úředníci ustrnou, ale led k císaři, k Japonsku i pozdějšímu spojenectví s ním je prolomen. Trump dělá, jako by toto vše nevěděl. Doma mu to body nesebere. Takže spíše vidíme, jak je mu Evropa ukradená.

LN, 20.3.2017