Brexit není úkol, který by zvládl ambiciózní jedinec

Od referenda, v němž se Britové rozhodli opustit EU, uběhly tři roky a tři měsíce, aniž by se přiblížil způsob odchodu. Zato se rozvinula argumentační figura „Počkejte, až se toho chopí XY“. Ale teď vidíme její limity.

Premiér Cameron, jenž referendum prosadil, se vzápětí po něm zneviditelnil. Počkejte, říkalo se, až přijde někdo racionální. I přišla Theresa Mayová, jež se snažila minimalizovat škody a dohodnout se s EU. Ale její dohodu o brexitu letos v lednu odmítla Dolní sněmovna. Počkejte, říkalo se, až přijde někdo tvrdý, kdo se s dohodou mazat nebude. I přišel Boris Johnson, který vlil „brexitářům bez přívlastků“ naději do žil. Jenže i on naráží v Dolní sněmovně.

Nejde jen o to, že chce parlament na čas odstavit. Působí to divně, ale referendum, hlas všeho lidu, má pro mnohé vyšší legitimitu než zastupitelský sbor. Jenže během dvou měsíců ztratili konzervativci většinu v Dolní sněmovně. Johnson je jejím rukojmím ohledně zákona proti brexitu bez dohody i ohledně předčasných voleb, na něž spoléhal. Ale ty by musely schválit dvě třetiny poslanců. Včera se nenašly.

Johnson nastoupil s fanfárami brexitářů a novinovými titulky Blonďatý král světa či Johnsonův tým snů. Tak jako mají progresisté svatou Gretu (Thunbergovou) a identitáři svatého Mattea (Salviniho), mají euroskeptici svatého Borise. Teď ale vidíme, že i tento uctívaný věrozvěst zapadá do podobného močálu politického handrkování, do jakého zabředla už premiérka Mayová. Přes Johnsonův politický talent i schopnosti se ukazuje, že brexit není problém toho typu, který by dokázal prolomit ambiciózní jedinec.

LN, 5.9.2019