Na Ukrajinu se zapomíná, rozhodla se jedna dobrá duše. A protože si to myslím taky, přivítala jsem odkaz na Zprávu o ruských válečných zločinech na Ukrajině v roce 2014, který mi poslala, a teď si v ní čtu. (Málem bych byla napsala, že si v ní listuji, ale to by bylo, obávám se, pro prohlížení na obrazovce nemístné.)

Stopadesátistránková zpráva je „výsledkem výzkumů skupiny dobrovolníků, kteří pracovali pro poslankyni polského Sejmu Małgorzatu Gosiewskou“. Klobouk dolů před paní poslankyní: dala dohromady skupinu dobrovolníků, většinou bývalých policistů z Polska, a ti se rozjeli na východní Ukrajinu do doněcké a luhanské oblasti, kde vyslechli stovky lidí. „Vyslechli“ je asi nadsazené, neměli pochopitelně na Ukrajině žádné úřední postavení, takže rozhovory byly spíš neformální. Prostřednictvím nejrůznějších kontaktů se sešli s mnoha lidmi, kteří byli svědky nebo oběťmi popisovaných zločinů, a sestavili opravdu působivou zprávu o tom, co se na východní Ukrajině v roce 2014 dělo.

Proč „válečné“ zločiny? Protože, jak udává zpráva, „je zřejmé, že označení ,občanská válka‘, používané často ve světových médiích, je chybné“. Autoři zprávy mají pro své tvrzení tři argumenty: bojů na Ukrajině se účastnili vojáci Ruské federace s těžkou bojovou technikou, jako jsou tanky a děla, válečné zajatce i zajaté civilisty vyslýchali příslušníci speciálních služeb Ruské federace a ukrajinští váleční zajatci byli zadržováni i na území Ruské federace.

Zpráva neobsahuje osobní údaje obětí, ty jsou uvedeny jen písmenem C (jako „causa“) a číslem, zato však se snaží odhalit totožnost pachatelů. Mnohdy se to nedaří: oběti či svědci se prostě nedozvěděli, jak se ten či onen násilník jmenuje, a tak uvedli jen přezdívku, fyzický popis či letmou informaci, jako třeba odkud ten člověk pocházel.

Je to strašné čtení. Tak třeba oběť C17 uvedla: „... zavinuli mne do ukrajinské vlajky, dali mi na hlavu sluchátka v ukrajinských barvách, která zůstala po utkáních na Euro 2012, a automobilem Lexus mě odvezli do jedné z ulic Doněcku, kde mě zbitou a pod hlavněmi pušek vystavili kolemjdoucím, jimž říkali, že jsem vražedkyně, protože jsem nasměrovávala palbu na civilní objekty.“ Co už oběť C17 neříká (anebo to ve zprávě není zachyceno), ukazuje přiložená fotografie, na níž je přivázána ke sloupu a lidé na ni křičí, plivají, a dokonce ji kopou. Jsou tam i svědectví ještě drsnější: o fingovaných popravách, o skutečných mrtvých, o fyzickém bití a mučení, o ranách elektrickým proudem, o probodávání nohou... To, že vězňové dostávali jíst jen jednou denně a že podmínky zadržení byly hrozné, proti tomu vypadá jako maličkost.

„Na základě důkazní dokumentace popsané v této zprávě bude sestaveno oznámení pro Mezinárodní trestní soud v Haagu,“ stojí na konci úvodní pasáže. Nemohu než ještě jednou zopakovat: klobouk dolů před těmi dobrovolníky a poslankyní Gosiewskou.

LN, 29.4.2016