Hlavní město Francie má ve znaku nakloněnou loď s nápisem „Kymácí se, ale nepotopí se“. Že by se to znovu potvrzovalo? To, že se Francie kymácí už dlouho, je dobře známé. Český národ nezapomíná na mnichovskou dohodu z roku 1938, kdy ho Francie vydala na pospas Hitlerovi v plané naději, že se tak vyhne válce. Pak, v době studené války, byla Francie dlouho nejslabším článkem severoatlantické aliance. Byla spojencem Izraele, dokud vedla válku s alžírskými povstalci. V té době alžírská Fronta národního osvobození i v metropolitní Francii vyplácela značnou částku peněz svým krajanům za každého zabitého Francouze. Ale když pak generál de Gaulle zradil stoupence francouzského Alžírska (kteří mu pomohli dostat se znovu k moci) a kapituloval před Alžířany podporovanými Násirovým Egyptem a sovětským blokem, zahájil politiku systematicky pro-arabskou.

Jedním z aspektů této politiky bylo masové přistěhovalectví muslimů, kteří si poté, co vyhnali ze severní Afriky milion Francouzů, přišli sednout do Francie - k prostřenému stolu. Mezi nimi se pak rekrutovali teroristé, kteří páchali vražedné atentáty v Paříži v době Chiracových prezidentských mandátů. Což ovšem Chiracovi nebránilo v pokračování politiky systematické spolupráce s arabskými režimy, jako byl například režim Saddáma Husejna. Ostatně, již v době, kdy byl předsedou vlády, odmítl Chirac povolit i pouhý přelet francouzského území americkým letadlům vyslaným proti Libyi, která organizovala protiamerické teroristické atentáty. A za všechno toto přisluhování se mu pak tisíce mladých muslimů odvděčilo pálením stovek aut Francouzů a dalšími násilnými skutky páchanými proti zemi, která jim poskytuje pohostinství. Tito zločinci samozřejmě využívají faktu, že veřejné mínění je stále pod silným vlivem levice a není schopno a ochotno se jim bránit.

Nyní je naděje, že se situace změní. V každém případě svědčí úspěch Sarkozyho o tom, že většině Francouzů se tato situace začíná jevit nesnesitelnou. Sarkozy, i když představuje stejnou stranu jako Chirac, má zcela jiný program než měl jeho předchůdce.

Francie je ze všech evropských zemí tou, která je nejvíce postižená islámskou expanzí. Demografové odhadují, za jak dlouho se tam muslimové stanou většinou. Řečeno jinak, za jak dlouho Francie zanikne.

Doufejme tedy, že pud sebezáchovy se přece jenom ještě u Francouzů probudí. Francouzi už předloni odmítli v referendu plán evropské ústavy – pravděpodobně především proto, aby zabránili vstupu Turecka do Evropské unie. Je známo, že Ségolene Royalová se vyjadřovala pro vstup této muslimské země do EU. Snad to též byl jeden z důvodů jejího volebního neúspěchu.

Samozřejmě až budoucnost nám ukáže, do jaké míry Nicolas Sarkozy bude hájit evropskou tvář Francie. V každém případě je jisté, že to bude dělat lépe, nežli by to dělala jeho konkurentka, paní Royalová.

Francie je jednou z nejdůležitějších evropských mocností. V historii hrála často roli příkladu a vůdčí síly. Jestliže český národ má od roku 1918 svůj nezávislý národní stát, tak za to vděčí do značné míry též Francii. Zánik Francie pod islámskou vlnou, kterou i prezident Valéry Giscard d‘ Estaing označil slovy „immigration – invasion“ (imigrace-invaze), by byl ztrátou a ohrožením pro všechny evropské národy.

Radujme se tedy, že Francie - doufejme – přežívá, a přejme jejímu novému prezidentovi co nejvíce úspěchů v jeho nastávající činnosti.

www.eurabia.cz