Fotografická výprava za provensálskými poli levandulí mě zavedla do vesnice-městečka Saint Saturnin. Ony se ve Francii někdy vesnice a městečka od sebe těžko rozeznávají. Na Saturninu je už z dálky patrné, že jím procházela historie. Na skále stojí středověký kostelík obklopený zříceninami a dějiny dýchají i z každé kočičí hlavy v uličkách centra. Když půjdete ulicí k novogotickému kostelu, všimnete si domu s nápadně bohatým mramorovým portálem. Francouzi si svých památek váží, opatrují je, a k tomu patři i to, že kolemjdoucímu dají vysvětlení, památku opatří cedulkou s poučením. Tak tomu i zde.

Čteme tedy, že dům nechal postavit kníže Vintmille mezi lety 1743 až 1750. V roce 1750 ho koupil generální prokurátor provensálského Parlamentu Jean-Pierre Francois de Ribert de Montelar. Po jeho smrti v roce 1773 ho získal jeho syn Jules Claud Louis. Pobýval v něm zřídka a nakonec ho 2. messidoru roku 2 sťali gilotinou.

Dům se stal národním majetkem a jako takový ho získal Jules Boffe. Byl to syn trafikanta ze Saint Saturninu a za Revoluce se stal národním představitelem obce a pak administrátorem okresu Apt. Za císařství se stal komisařem výkonné moci. Na konci Napolenových Sta dnů v roce 1815 byl na tři týdny starostou. Co se s ním dělo pak? Víme jen, že byl od roku 1828 do smrti v roce 1833 zástupcem starosty.

Čteme s pohnutím poučnou tabulku a hlavou táhne ten historický film. Všemocný provensálský generální prokurátor vsadil do průčelí domu vtištěného mezi vcelku skromné měšťanské fasády mramorovou obludu, vyglančenou a vyštafírovanou, to aby nikoho nenapadlo, že generální prokurátor je jen tak někdo a může si na něho pískat. Synek, ten se odrodil. V domě nepobýval, proč taky, v Saint Saturninu si mnoho zábavy neužil, úzkými strmými uličkami kočár neprojede a slečny v krinolínách se v uličkách sotva otočí. Daleko zábavnější je Paříž, tam si člověk užije, nakonec i té zábavy nejaristokratičtější, totiž výstupu na popraviště kata Sansona, s nímž je dlužno zažertovat, ručkou zamávat ženským v první řadě diváků, zvaným tricoteuses, podle toho, že v přestávkách mezi popravami pletly svetry, šály a čepice.

To už v Saint Saturninu vládly jiné poměry a takt udával synek trafikanta. Kde jinde se má revoluční vůdce usadit, než v národním majetku! Nikdo jiný než ten, kdo může někoho poslat na gilotinu, si netroufne zabrat dům muže zkráceného o hlavu. Šikovný to chlapík, ten synek, teď už syn trafikantův. Vlísá se do nových poměrů, pochopí, že Francii sluší císařská pompa, pochopí to dokonce dvakrát.Druhou politickou mízu chytí za restaurace Bourbonů. Jestlipak muněkdo vyčte čilost, s jakou privatizoval dům s honosným portálem, v němž obcházel duch bezhlavého? Kdepak, šikovným se nic nevyčítá, to se nevyplácí, a tak synek trafikantův má vystaráno nadosmrti, aniž mu dopřáno Druhé republiky a Druhého císařství. Jistě by se taky vlísal.

Našinec jde, zastaví se, přečte a popřemýšlí. A hned je mu lépe u srdce.

Cítí se jako doma, jako mezi svými.

LN, 7.7.2014